Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zabrousit do historie kapely The Shadow Lizzards, která je doma v německém Norimberku, v podstatě moc nejde. Jedná se o novou a teprve pár let starou kapelu, debutují letos v únoru eponymní deskou na Tonzonen Records. Úkol „jít do historie“ si za své ale vzala samotná kapela, jejíž tvorba celkem bezostyšně vykrádá šedesátkový rock a ještě se u toho tváří, jako by šlo o něco extra.

The Shadow Lizzards jsou typické rockové power trio a v jejich hudbě se na můj vkus až příliš odráží tvorba velikánů jako The Doors, Jimy Hendrix Experience a třeba takových Cream. Celé to ale má minimálně tři zádrhele – v kapele není nikdo jako Jim Morrison, Jimy Hendrix a Eric Clapton. A to je teprve začátek téhle nepovedené love story, která nemá zdaleka šanci zaujmout fanoušky zmíněných kapel či jen hudby z té doby. Spíš bych řekl úplně naopak – čím víc má člověk naposloucháno u těch, u kterých TSL opisují, tím víc v nich jejich hudba vyvolá pocit marnosti a studu.

Kromě zásadní absence vlastního zvuku kapela trpí i nesoudnou odvahou pouštět se do dlouhých kompozic, které ve všech případech (čtyři skladby nad 7 minut) představují větší či menší trápení především trpělivého posluchače. Kapele při její zahleděnosti do historie už nezbyly síly pro trochu slušné nápady a pokusy o delší psychedelické skladby po vzoru The Doors (za všechny devítiminutová Go Down) zcela jasně ukazují spolek doposud nevyzrálý a s jasně přehnanými ambicemi. Ostatně jsou to právě The Doors, které TSL citují asi nejčastěji, a je to právě hlas Jima Morrisna, který se snaží napodobit zpívající baskytarista a klávesák Jochen Leistner. Obojí marně.

Kapele nejvíc sluší jednoduše zahrané, kratší a rytmicky přímočaré songy, v nichž se pozitivně projevuje fakt, že nahrávka byla nahrána živě, i když i tak si někdo následně dal tu práci a zvuk dost nekompromisně přiblížil současným trendům. Jakmile se ale začnou pokusy

o psychedelický rock (Warzone) anebo Leistner začne pracovat s hlasem po vzoru zmíněného Morisona (následná Rarity), začne vše působit marně a hodně neumětelsky. Právě zde jsou jasně slyšet limity začínající kapely, která neúměrným natahováním nezajímavých pasáží šponuje skladby do vražedné délky. Je pak zcela nabíledni, že vydaných 65 minut je příliš i na hodně tolerantního posluchače.

Možná právě proto, že výše uvedené kapely a obecně i příslušnou epochu rockové historie mám ve velké oblibě a především úctě, se mi na nahrávce, jako je tato, hledají pozitiva dost těžko. The Shadow Lizzards jsou plagiátoři bez talentu a svým způsobem jde o plevel, jehož smyslu nerozumím a který nejsem schopen ocenit.