Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Earth - Full Upon Her Burning Lips

EarthFull Upon Her Burning Lips

Jirka D.17.7.2019
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Současní Earth se opět uzavírají sami do sebe a neservírují nikomu nic. Zůstávají sví, nenabízí se a nikoho o nic neprosí.

Nová deska Earth byla a je trošku oříšek, který nám putoval po redakci (no dobře, přeháním, dva z redakce jsme si ji přehrávali) a nikdo se pořádně neměl k tomu s ním nějak naložit. Album oficiálně vyšlo koncem května na Sargent House, odkaz na digitální soubory došel už nějaký čas před tím, ale dokopat se k sepsání několika slov ... to byla ještě dlouhá cesta. Důvodů, proč se věci vyvíjely tímto podivným způsobem, by se jistě našlo několik, ale takhle z voleje mě napadá jeden, a ten slyší na jméno Primitive and Deadly.

 

Řekl bych to asi tak, že obecně mám u Earth raději desky, které nejsou úplně instrumentální, a kde se pokud možno co nejvíc zpívá. Pentastar, jasně, to je jedna z nich, stará klasika a krok zásadně jinam, když si uvědomíme, že před ní duněla díla Earth 2 a Phase 3. No a předchozí deska? Dvě skladby nazpívané Markem Laneganem, jedna Rabi Shabeen Qazi, pastva pro uši a opět úplně jiní, píšničkoví a neskutečně uvolnění Earth. Nota bene po předchozí nemastné neslané dvojici Angels And Darkness s jednoznačně slabým kusem číslo dva, to byl impulz, který mi v žilách opět naplno rozproudil zájem o tuhle neotřelou kapelu.

 

Earth už jsou zase dva. Respektive Earth jsou především Dylan Carlson a už nějaký čas (od Hex) Adrienne Davies. Oba jsou na obálce nového alba a nemyslím si, že by to byla povedená obálka, protože ve mně je tak nějak zakořeněný předsudek, že fotit se na obálku může jen Michael Jackson. A pak už nikdo. Ale budiž, jsou tam.

 

Earth band

 

Zatím jediná recenze vložená na Encyclopedia Metalum je nadepsaná Returning home to doom..., z čehož si lze odnést především ten poznatek, že Earth nepokračují ve směřování zpívaných písniček Primitive and Deadly, i když například zvuk kytary je přesně tentýž nebo hodně podobný, a ta návaznost tam je slyšet hodně. Nicméně zcela opouští (protentokrát) zpěv a všech deset skladeb představuje čistě instrumentální meditaci, na kterou si vyčleňte hodinku a tři minuty času. Na druhou stranu ale nečekejte návrat do úplných počátků (před Pentastar), na to už jsou Earth úplně jinde, doba je jinde a Sunn O))) jsou jen jedni.

 

Full Upon Her Burning Lips především příjemně plyne. Mnohem víc než z dronu si jejich aktuální hudební nátura bere z psychedelie (tady žádné překvapení), kytarové stopy se působivě proplétají, rozvíjí lehké melodie a při poslechu nutí přivírat oči. Je v tom kus meditace, je v tom hodně odpočinku, nekonfliktního hudebního sentimentu, ale současně i docela málo něčeho, co by vás skutečně chytlo za uši nebo zcela pohltilo bez ohledu na objektivní pravdy (tak jako u Hex). Skladby jako Exaltation of Larks se zjeví, jsou a pak skončí, a vy pořádně ani nevíte, jestli se vám to celé jenom nezdálo. Když bych to měl celé shrnout, albu chybí nějaký zásadní moment, což v případě Earth může působit jako pěkná blbost, ale mám tím namysli jakýkoliv (nejen hudební) přesah, který by určoval nejen podstatu desky, ale i vaši reakci na ni.

 

Sám jsem se trochu zarazil nad tím, že z celého toho psaní mi vyplývá jedno jediné slovo, a byl bych hodně nerad, kdyby tom tak skutečně bylo. Earth podle mě nejsou unavení, chci tomu věřit a věřím tomu. Melancholie nemusí znamenat únavu a může v sobě mít mnohem víc vnitřního žáru, než se na první pohled zdá. Jen je prostá pravda, že hledat ten žár v novém albu je oproti tomu předchozímu (nebo i starším) docela složité, byť přiznávám, že to předchozí bylo snadné sousto naservírované na zlatém podnosu. Současní Earth se opět uzavírají sami do sebe a neservírují nikomu nic. Zůstávají sví, nenabízí se a nikoho o nic neprosí.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 11.11.19 10:06

Nemohu se zbavit dojmu, že Akerfeldt a spol, i přes chvályhodnou snahu, nemalou porci výborných nápadů a nesporné odhodlání, tlačí tu svou kárku poněkud toporně a nepřirozeně. Ano, na In Cauda Venenum se toho děje spoustu. Spoustu zajímavého. Nicméně mě prozatím při každém poslechu přepadá neodbytný pocit lehké otravnosti... Opeth chvilku oblékají vyžehlený kabátek z období někde kolem Ghost Reveries, chvilku jakoby bloumali u Kinga Diamonda na hřbitově, jindy jsou zas natolik milí, krásní... a chvílemi bohužel až přearanžovaní... Možná vyslovím poněkud kacířskou myšlenku, ale momentů, kdy Akerfeldt se Svalbergem a občas i Akessonovou kytarou zní prakticky unisono, je na můj vkus zbytečně mnoho. Snaha o efektní vygradování atmosféry se u mě jaksi tentokrát míjí účinkem. In Cauda Venenum mi připadá jako složitá matematická rovnice... ...chybí mi hravost a drzý úšklebek Heritage:-) Uvidíme v pátek v Norimberku...

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky