Recenze: Earth - Primitive and Deadly

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

EarthPrimitive and Deadly

David10.2.2015

Zdroj: flac

Posloucháno na: Yamaha CDX-480, Yamaha AX-490, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm

VERDIKT: Tři polohy, tři dimenze, vše na svém místě. Earth ještě nikdy nepůsobili tak uvolněným a otevřeným dojmem.

Mistři táhlých nálad, nekonečně rezonujících tónů a ukolébavek pro náročné znovu pozvedávají hrdý prapor a poprvé po téměř dekádě sevřené instrumentálním kabátem kytarových stěn, sžíravého lomozu špikovaného derivacemi post-rockových melodií otevírají své hájemství verbálním projevům, katalyzujícím již tak naléhavé prezentace zážitků posbíraných cestami napříč mlhavými palouky, přerostlými zbytky přírodních včelínů a světy schizofrenních andělů měnících s partou bubáků svatozáře za trochu kvalitní síry.

Přidřený motor obstarožního, prachem pocukrovaného kotoučáku, kýbl jílovitého, mazlavého bahna, křídla bílých holubic obalená rozžhaveným olovem, zvony v dáli odbíjející poslední okamžiky před odletem vstříc krvavě rudé obloze, obnaženým skaliskům a radioaktivitou sálající temně hypnotické hladině mrtvého jezírka.

Nade vším čnící chladný pohled, prostý jakýchkoliv projevů emocí, hrdého majitele mocného, prošedivělého vousu, rozvážné mysli, strun vyzvednutých z útrob nejhlubšího podsvětí vstříc pozemskému, životadárnému světlu s decentní jemností lehounce prošitých vzdušnou nití paprsků zapadajícího slunce. Pohled, jenž se v pravou chvíli střetl s postavami démonického barda, majitele hlasu schopného lámat vrcholky hor i předčítat nevinné pohádky na dobrou noc, Markem Laneganem, a květinové divoženky, svůj talent naplno rozvíjející v psychedelických Rose Windows, jejímž druhým jménem je uhrančivost sama, Rabiou Shaheen Qazi.

Výsledkem budiž souznění takřka osudové a důsledky působení výjimečného synergického efektu nedozírné. Instrumentální interpretaci zpomaleného filmu promítaného uvnitř hlavy Dylana Carlsona se dostalo koření povyšující říkanku na uznávanou a vše definující modlitbu. Tři polohy, tři dimenze, vše na svém místě. Earth ještě nikdy nepůsobili tak uvolněným a otevřeným dojmem. Pro někoho zrada, pro jiné vítaný krok vstříc vzrušujícímu třetímu desetiletí působnosti kapely schopné i po tolika letech nabídnout čerstvé, nové a neotřelé. Svrchníky ponechte na břehu a vstupujte s myslí otevřenou, odměna budiž sladká a její dozvuky dlouhotrvající…

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.