Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je to tak, "Cold Ground" - druhé album dua polských vyvolávačů zvukových vln, ve mně zanechalo nedobré pocity ve smyslu závanu těžké tmavé mršiny pohozené opodál polorozpadlého paneláku. Pokud je ale člověk narušen správným směrem, měl tehdy docela vystaráno. Jako kdyby měli Bolek s Lolkem před třicítkou, vedli nestálý partnerský život, brali drogy a po nocích si vyprávěli jak je ta série sebezničujících příznaků na hovno a že by se nejraději někam ukryli. Třeba pod zem. Po stránce hudební sice nic nového pod nočníkem, ale experimenty na úrovni, to zas ano. Svou zálibu v odkazu ECHOES OF YUL jistě našli takoví, kterým svítí očka po pomalu se vinoucí hudbě, která prahne po metalu, ale nedosahuje jej, protože je srážena množstvím strojírenských nástrojů a abstraktních vizí. A když už se krčí ve tmě a nevidí na krok, tak se raději plazí. Pomalu, stereotypně, hypnoticky.

S "Tether" nám ECHOES OF YUL situaci neulehčují. Přináší pouhé čtyři nové skladby, z nichž především jesuovská "Guess" vyčuhuje nad ostatními. Zbytek jsou vlastně předělávky, většinou ze zmíněného alba "Cold Ground". Experimentuje se tedy ještě o něco více než normálně, jinak je vše při starém. Je pro nás nachystána víc než hodinová plocha děsivých zvukových koridorů vedených napříč žánry a udržující si vzájemnou kontinuitu zabředlých temp a absence pozitivna. Pro někoho problém, pro někoho lék. Skladby proměnily v některých případech svou tvář docela výrazně, ale přesto neunikly ze spárů záludně stísněných ozvěn. Je fakt, že se pomocí překopané "The Mission" (kooperace s MCDälek) dostaneme ven na ulici a s místní hip-hopovou omladinou dáme brko, ale ve většině případů stejně víme, kde je naše místo. K dalším zajímavým hostům, kteří vzali tvorbu Poláků do svých rukou, patří třeba James Plotkin (Khanate), Steve Austin (Today is the Day) nebo domácí borec Maciek Szymczuk, jehož tvorba vede od ambientu k world music.

Přirovnat ECHOES OF YUL k Broadrickovým projektům není úplně od věci, ale hlavní stan každého z nich leží přeci jen na jiném území. Jesu jsou líbezní svou melancholií v zajetí bagrujících lopat, Godflesh jsou celkově čitelnější a chlapci z Opole jsou skoupí jak na melancholii (až na drobné, právě jesuovsky drnčící momentky), tak na typický industrialismus. ECHOES OF YUL mají svou úroveň, ví kudy tlačit na smysly, ale zmíněných projektů zatím nedosahují. Brát "Tether" jako rovnocenou nahrávku s oběma předchozími počiny se mi moc nechce. Ta vědomá reakce, že jde jen o jakýsi druh bonusu a udělání radosti těm, co si libují v neradostných vibracích, prostě zůstává nad vším ostatním. 

ECHOES OF YUL ve mně nevyvolávají dojem těžkých depresí, ale pocit rezignace na lepší zítřky určitě ano. Není zkrátka na co čekat, protože nic moc nepřijde, mám to na paměti. Tuhle partičku si poslechnu rád kdykoli padne do pokoje černá a nenechá se odstrčit od ostatních barev. Bude dominovat, bude její den.

A pokud si chcete poslechnout můj oblíbený kousek tohoto "monstr EP", jukněte sem: