Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Echoes Of Yul - Tether (EP)

Echoes Of YulTether (EP)

Victimer29.3.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps) promo
Posloucháno na: JVC UX-H330
VERDIKT: Pokud jste měli mžitky před očima z předloňské nahrávky "Cold Ground", novinka vám od problémů neuleví. Mix zvukové hypnózy, industrialu a drone dospěl do fáze remixů už kdysi experimentálních skladeb. Bolí hezky.

Je to tak, "Cold Ground" - druhé album dua polských vyvolávačů zvukových vln, ve mně zanechalo nedobré pocity ve smyslu závanu těžké tmavé mršiny pohozené opodál polorozpadlého paneláku. Pokud je ale člověk narušen správným směrem, měl tehdy docela vystaráno. Jako kdyby měli Bolek s Lolkem před třicítkou, vedli nestálý partnerský život, brali drogy a po nocích si vyprávěli jak je ta série sebezničujících příznaků na hovno a že by se nejraději někam ukryli. Třeba pod zem. Po stránce hudební sice nic nového pod nočníkem, ale experimenty na úrovni, to zas ano. Svou zálibu v odkazu ECHOES OF YUL jistě našli takoví, kterým svítí očka po pomalu se vinoucí hudbě, která prahne po metalu, ale nedosahuje jej, protože je srážena množstvím strojírenských nástrojů a abstraktních vizí. A když už se krčí ve tmě a nevidí na krok, tak se raději plazí. Pomalu, stereotypně, hypnoticky.

 

S "Tether" nám ECHOES OF YUL situaci neulehčují. Přináší pouhé čtyři nové skladby, z nichž především jesuovská "Guess" vyčuhuje nad ostatními. Zbytek jsou vlastně předělávky, většinou ze zmíněného alba "Cold Ground". Experimentuje se tedy ještě o něco více než normálně, jinak je vše při starém. Je pro nás nachystána víc než hodinová plocha děsivých zvukových koridorů vedených napříč žánry a udržující si vzájemnou kontinuitu zabředlých temp a absence pozitivna. Pro někoho problém, pro někoho lék. Skladby proměnily v některých případech svou tvář docela výrazně, ale přesto neunikly ze spárů záludně stísněných ozvěn. Je fakt, že se pomocí překopané "The Mission" (kooperace s MCDälek) dostaneme ven na ulici a s místní hip-hopovou omladinou dáme brko, ale ve většině případů stejně víme, kde je naše místo. K dalším zajímavým hostům, kteří vzali tvorbu Poláků do svých rukou, patří třeba James Plotkin (Khanate), Steve Austin (Today is the Day) nebo domácí borec Maciek Szymczuk, jehož tvorba vede od ambientu k world music.

 

Přirovnat ECHOES OF YUL k Broadrickovým projektům není úplně od věci, ale hlavní stan každého z nich leží přeci jen na jiném území. Jesu jsou líbezní svou melancholií v zajetí bagrujících lopat, Godflesh jsou celkově čitelnější a chlapci z Opole jsou skoupí jak na melancholii (až na drobné, právě jesuovsky drnčící momentky), tak na typický industrialismus. ECHOES OF YUL mají svou úroveň, ví kudy tlačit na smysly, ale zmíněných projektů zatím nedosahují. Brát "Tether" jako rovnocenou nahrávku s oběma předchozími počiny se mi moc nechce. Ta vědomá reakce, že jde jen o jakýsi druh bonusu a udělání radosti těm, co si libují v neradostných vibracích, prostě zůstává nad vším ostatním. 

 

ECHOES OF YUL ve mně nevyvolávají dojem těžkých depresí, ale pocit rezignace na lepší zítřky určitě ano. Není zkrátka na co čekat, protože nic moc nepřijde, mám to na paměti. Tuhle partičku si poslechnu rád kdykoli padne do pokoje černá a nenechá se odstrčit od ostatních barev. Bude dominovat, bude její den.

 

A pokud si chcete poslechnout můj oblíbený kousek tohoto "monstr EP", jukněte sem:

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky