Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Echoes Of Yul - The Blessing Bell

Echoes Of YulThe Blessing Bell

Sorgh3.2.2023
Zdroj: CD, mp3
Posloucháno na: Technics SL-PG 490, Dual CV 1400, Canton Karat 930, bandcamp
VERDIKT: S loňským rokem jsme se mohli stylově rozloučit v přítomnosti nového alba polského projektu Echoes Of Yul, které opět brnká na nervy.

Na to, že album vyšlo, mě nedávno upozornil Michał Śliwa - hlavní a dnes jediný mozek kapely. Slovo dalo slovo a nedlouho poté u mě přistálo i CD, které je sympatické svou jednoduchostí a čistotou. To si prostě recku zaslouží.


EOY už lze považovat za jistotu ambientně metalové scény, která si je vědoma důležitosti svojí existence. Takové podivné projekty jako je tento otevírají dveře k netušeným krajinám a neznámým pocitům. Není špatné se občas vymanit ze svých zvyků a zkusit něco neobvyklého. Typickým přikladem jsem já, který tyhle ambienty vůbec nevyhledávám. V tomto případě se ovšem rád zastavím a nechám na sebe působit podivnou směs zefektovaných zvuků a kytar. The Blessing Bell je album rozmazaných rysů. Může se jevit jako záležitost relaxačního charakteru, ale moc si u něj neodpočinete. Podprahově se nám do mysli vkrádá silná dávka temných emocí, se kterými si musíme poradit, a to si žádá hodně sil.

 

EOY si dávají s každou deskou na čas a je to dobře. Jak není snadné této alchymii přijít na kloub, tak musí být náročné dát celý materiál dohromady. Proto než se něco nového objeví na pultech uplyne vždy několik let. Kdo už měl možnost se s kapelou seznámit, tak se asi nediví. O jednoduché hudbě se mluvit nedá. Výsledkem je vždy složitá a těžko představitelná koláž zvuků, které mnohdy ani nejsou melodií, ale jen spoluprací tónů a zvuků, které se derou společným tubusem vpřed. A přesto, že si EOY svůj směr vytyčili už dřív, tak pokaždé se jako hudební prospektoři probíjejí o další metry vpřed. Cesta je trnitá, nedá se projít jen jedním způsobem a musí být strašné vidět před sebou tolik možností a zvolit tu jedinou správnou. 

 

 

The Blessing Bell se podobně jako minulá The Healing skládá z několika vrstev běžících souběžně v různých časech. Jak podivně to může znít, tak podivný pocit mě skličuje při poslechu a nejsem si vůbec jist, jestli jsem to vlastně pochopil. Víc než co jiného nás obklopují ambientní plochy nesoucí řadu zvukových deformací. Kolize tónů, ruchy na cestách éterem, střety neslučitelných emocí. Mnohokrát jsem se díval z okna jestli neprší, ale pokaždé to byl šum v pozadí, který vyplňoval mezery zející ve zvukových stopách. Je určitě dobře, že se v elektronickém karnevalu dokážou prosadit klasické nástroje. Aspoň tipuju, že by tam opravdu mohla být kytara a za rohem šelestící činel. Na obalu CD nástroje uvedeny jsou. Rytmiku převzala z valné většiny elektronika, ale na některých místech je slyšet submisivní tepot bubnů. Není tam razance, žádné pádné rány do napnutých blan, spíš tlumený klapot a zmíněný tep. Souběžně a lehce dokážou běh času zkopírovat i pulzující tóny nesoucí se nabouraným éterem. Silným dojmem působí kytarové sekvence, kterých není mnoho, ale umí houpavou a flegmatickou náladu hezky provzdušnit. Zní kupodivu docela přirozeně a jen kolísání tónů přiznává věrnost ostatním nástrojovým soudruhům.


Víceméně vyvanula občasná podobnost s Ulver, která mě upoutala na The Healing. Není to na škodu, zmiňuji to jen jako zachycený pocit. Naopak na mě z mnoha míst dýchl už poznaný pocit, který mi připomíná hudební podkres jako převzatý z nějakého amerického pohřebního ústavu, takového co běžně funguje v suterénu funebrákova rodinného sídla. Rozlučková místnost, vůně lilií a jemný hlahol funerálních kláves.

 

The Blessing Bell má možná rozpačitý začátek, těžko se rozjíždí a mnozí to prostě neustojí a zmízí v propadlišti dějin. Já navrhuji vydržet, protože s přibývajícími minutami album sílí, blíží se atmosféře svého předchůdce a získává potřebnou jistotu. V podstatě od čtvrté skladby jsem tam, kde jsem kdysi byl. Album zhutnělo, nechalo rozrůst atmosféru a dalo pocítit sílu elektronické imaginace. Opět dobré dílo.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 3.2.23 11:44odpovědět

Je to docela zajímavé, ale nemyslím si, že se k The Blessing Bell budu nějak vracet. Spíš mě zaujalo, jak mi ty atmosféričtější části vyvolávají spojení Boards Of Canada s Jesu (jen milý dojem).

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky