Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Echoes - The Pursuit

EchoesThe Pursuit

Jirka D.29.5.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC v práci / Evolve Blues R222
VERDIKT: Neinvenční, ale řemeslně dobře zvládnutá nahrávka

Pro dnešek se přesuneme do království za La Manchským průlivem a konkrétně do Winchestru, kde od přelomu desetiletky funguje kapela Echoes, která letos v březnu vydala svou první dlouhohrající desku. Na své si přijdou příznivci post rockových horizontů a emočně vypjatého zpěvu, což zavání jistou trendovostí až laciností a – bohužel – ona ta produkce Echoes trendová je celkem dost.

 

Pokud si představíte typické součástky podobných žánrů, v základu tvořené posloupností především na kytarách založených momentů (které kdosi výstižně popsal jako „před bouří“, „bouře“ a „po bouři“), vytvoříte si dost jasnou představu o tom, jak muzika Echoes funguje. Kapela beze zbytku přejímá zažité standardy a přemýšlení nad možnými cestami vývoje nechává jiným, čímž sice sama sebe diskvalifikuje z role žánrových tahounů, ale i dobře odvedené řemeslo může mít svou váhu a důstojnost.

 

A ona ta deska jistou váhu má. Kytarové party jsou napsány slušně a vygradovány až za horizont, umí se pohybovat v mezích slušnosti a ctít dobrý mrav. Bicí nijak nepřekvapují, albu dávají pevnou půdu pod nohama, ale jejich role je bez debat vedlejší. Samostatnou kapitolou je vypjatý a emocemi nabušený řev Joshui Thurbina, který se snaží možná až moc okatě strefit do projevu Shane Ochsnera (jemuž osobně věřím každé slovo), ale ze kterého často cítím spíš patos a přepjatost, což jde možná ruku v ruce s textovým obsahem. Vše slepeno dohromady drží tvar a formu, sice bez nápaditějších změn v průběhu desky, ale rovněž bez výraznějších propadů a výkyvů.

 

 

Z pohledu originality si netroufám tvrdit, že by šlo o zřejmé kopírování jednoho interpreta (i když třeba Amíci Hands napadnou nejednoho z vás), spíš mám dojem jakéhosi žánrového kompilátu inspirovaného dobovou módou a napsaného podle příruček vytvořených jinými. „The Pursuit“ pak ve výsledku působí sice poslouchatelně a technicky v pohodě, ale bohužel naprosto bezpohlavně a bez jakéhokoliv vlastního otisku. Bude to znít možná nevesele, ale o většině dnešní nadprodukce by šlo napsat v podstatě totéž.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky