Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ellende - Ellende

EllendeEllende

Victimer25.9.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Solidní varianta jak naložit s procházkami lesem spolu s post - blackovou melancholií, podzimem v srdci a myslí v chmurách. Samozřejmě o samotě.

ELLENDE, to jsou emoce proudící skrze tóny zamračené oblohy, jako pouť zbloudilce podléhajícímu vlastnímu utrpení a stranění se ostatních. Ale hlavně je to projekt jistého Lukase, který se shédl v black metalem vykládaných depresí a vůbec stavů vnitřní úzkosti. Ve vyjádřeních šeré atmosféry polykající smutek a mlhu po okolních lesích, stejně jako to umí Fen, Dordeduh nebo třeba sousedi Harakiri For The Sky. Nejde ani tak o to, kolikrát za sezónu se člověk s podobně uvažujícím podivínem setká, jako spíš o to, čeho je tento samotář schopen a co jeho svět dokáže nabídnout. V případě ELLENDE jsem mile překvapen a opakovaně si z těchto melancholií naditých příběhů předčítám večer co večer.

 

ELLENDE, to je nová akvizice důvěrně studující vlastní smutek v domovském Grazu, která mi letos prolétla smysly pouze jednou. Bylo to díky Divadlu duchů II - festu věnovanému black metalovým a ambietním souborům konanému na konci zimy v Rosicích u Brna. Tahle jedna jediná připomínka je ovšem pořád dost na to, jak jsem kapelu vnímal v minulosti. Tedy nijak. Dva roky fungující formace, loni vydané EPko a letos v srpnu debutová placka. To je veškerá historie. EP "Rückzug in die Innerlichkeit" mne minulo, stejně jako nevědomost o působení jisté Anne, která se na jeho tvorbě spolupodílela, ale u novinky její jméno chybí. Lukas si vystačil se dvěma hosty, které na koncertech střídá kompletní nástrojové osazenctvo. Noční výšlapy k utřídění myšlenek však podstupuje pouze sám, doprovodu a matoucích rušitelů netřeba. Má svou samotu rád.

 

Šestice zakaboněných skladeb mne doprovází věrně když jdu spát, když po ránu neumím rovně stát a když předpověď počasí opět nesouhlasí a lepší než řešit bezradnost další nasazené rosničky je poklidný poslech tohoto alba. Umí být příjemné. Při všech svých proměnách na mne i po mnoha posleších působí komorně, skromně a nenabubřele. Akustické vyhrávky střídá drsný vztek, vichřice a pomálu užité zvuky zvenčí, jejichž přítomnost je výmluvná. Venku začíná být zima, sychravo a psa by nevyhnal. ELLENDE hodnověrně rozložili své emoce a nebýt jisté muzikantské neobratnosti, která se tu a tam objeví, bylo by to téměř dokonalé souznění se vším tmavým, bezvýchodným a k nasrání. Jistě, chce to víc zkušeností, víc se vyhrát, ale nastoupená cesta je ve vší té negativní náladě jasná a pozitivní. Pomahájí tomu také decentně užité smyčce, klavír, občasná deklamace a zejména rozum velící nikam se bezhlavě nehnát, umět se zastavit a naslouchat větru, vodě či plamenům ohně. Klišé? Asi ano, ale Lukasův způsob podání má své kouzlo. I proto jsem vybral skladbu "Berge", mou favoritku a vhodný vzorek nálady debutujícího poutníka.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Petr / 1.12.23 9:10odpovědět

Pro mne je toto album zážitkem. Byť mne silněji zaujaly jen některé skladby, stále si myslím, že k poslechu při prpcházkách sychravými dny je toto album jako stvořené. Co v recenzi nebylo zmíněno - Lukas je zároveň i malířem - sám stvořil obálku alba, která obsažené skladby dokonale vystihuje.

Victimer / 1.12.23 10:52odpovědět

Díky za komentář a doplňující informaci. Lukas je rozhodně talentovaný umělec.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky