Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Novou desku domácí kapela Elysium, na níž lze najít devět skladeb na ploše šestatřiceti minut, jsem za poslední měsíc až dva slyšel mockrát. Doma, v práci, v autě, večer, během dne. Za tu dobu jsem ji několikrát odložil, několikrát se k ní vrátil, a i když si teď říkám, že objektivně lze jen těžko najít nějaké fakt průšvihy, tak na druhou stranu bych si lhal sám sobě do kapsy, když bych přehnaně chválil. Rád bych, ale vlastně nevím co.

Se starší tvorbou kapely jsme se potkávali jen občas, náhodně, nakrátko a vždycky jsme se zase rozešli. Elysium hrají od roku 2003 a aktuální album pojmenované The Path of No Return (něco jako cesta bez návratu) je jejich čtvrtá dlouhohrající deska, která zúročuje personální změny a žánrový posun od metalu spíše klasičtějšího k metalu současnému. Nebo chcete-li metalcoru, deathcoru, ke zvuku zaplněnému strunami v počtu větším než malém. Jaksi mimoděk z toho plyne, že minulostí se nemá smysl příliš zabývat, stojí tu před vámi nová kapela, s novým zvukem, novými ambicemi a novým vydavatelem v zádech (Slovak Metal Army).

Co nabízí? Především muziku, která techniku staví nad hudební myšlenku a občas má tendence sklouzávat k promyšlenému rámusu a příliš se nezabývat tím, jak se to bude někomu poslouchat. Tempo je rychlé, rytmus jak na houpačce, bicí nekompromisní stejně jako vokál, ale občas nebudete vědět, za jaký konec to uchopit. Místy kapela vystřihne kytarové sólo, místy zvolní, ale většinou se soustředí na překážkový běh po hmatníku a v těch chvílích si říkám, jestli to má člověka bavit nebo mu způsobit nějaké trauma.

Přesně z této schizofrenie pramení moje váhání nad nekritickým přijetím alba, které naplňuje žánrová pravidla, technicky si ukrajuje slušný krajíc, ale současně mi připomíná hromadu jemu podobných, která jsem slyšel, viděl a odložil. Vzpomínám si na Smashed Face, na Noostrak, před dvěma týdny viděl živě slovenské mladé talenty Landless, domácí Made By Zero a všechno se mi to plete. Hudebními a hráčskými postupy, prezentací, grafikou, zvukem. V případě této desky nemám problém si přiznat, že patří do technicky zručnější poloviny, ale stačí to hlubší dojem? A těch otázek by se našlo víc. Například celou desku zní dvě kytary (které kapele samozřejmě naprosto sedí), ale v sestavě je jen jeden kytarista. Je to v pořádku? Jako hostující vokalista se objevuje Matěj Kopecký, a to v šesti z devíti skladeb. Nestálo by zato jej zařadit do sestavy?

Mimochodem zvuk od Dana Frimla je kromě tradičně nedynamického masteru naprosto v pohodě a je pro mě docela s podivem, jak rychle se The Barn Studio vyšvihlo do první domácí ligy. Naproti zvuku obal od Daniely mi tentokrát do noty nepadl. Znám a respektuju její práci, ale tahle malůvka mi nesedí ani co do hudebního žánru, který se pod ní hraje, ani třeba tím, že se nikde nedočtete takové ty základní, prosté věci - název kapely, název desky. V tomhle směru jsem stará konzerva a čím jsem starší, tím víc mám raději, když jsou věci na svých místech.

Elysium na základě této desky doma poslouchat nezačnu, nenašel jsem k tomu žádný důvod a neslyšel nic, co by jejich muziku činilo něčím odlišnou od žánrově podobných kapel. Na druhou stranu bych se rozhodně neodvážil napsat, že The Path of No Return je špatnou deskou. Není a minimálně za řemeslnou kvalitu si respekt beze sporu zaslouží.