Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Embrional - Inherited Tendencies for Self-Destruction

EmbrionalInherited Tendencies for Self-Destruction

Garmfrost3.4.2025
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Album je stejnou měrou atmosférické jako technické a chorobné.

Embrional jsem „objevil“ díky split albu Scornful Death Trail, kde spolu s našinci Brutally Deceased předvedli každý trochu jiný pohled na smrtící kov. Za Embrional stojí zejména Skullripper, který má vedle drhnutí kytar na starosti rovněž zpěvy. Jeho umění lze vychutnat mimo jiné i v respektovaných Azarath. Embrional sází na death metal. Mají rádi zasekávačky, disharmonické vsuvky i blackovou černotu. Což se ukázalo v plné nahotě zejména na letošní řadovce Inherited Tendencies for Self-Destruction. Netvrdím, že deathová mašinérie je pryč, ale na první dobrou vnímám blackmetalový pohled na extrémní umění. Předpokládám, že znalcům deathmetalové scény Embrional představovat nemusím. Ostatně při pohledu na sestavu je evidentní, že prominentní muzikanti, kteří buď jsou, nebo byli součástí kapely, dávají Embrional punc dobrého zážitku.

 

embrional

 

Styl Embrional razí vlastní cestu dlážděnou ozvěnami dávných legend zejména americké odnože. Každý nechť si dosadí tu svou. Já vnímám Incantation i Morbid Angel. Skullripper je možná nadšenec, ale také osobitý tvůrce, takže nečekejte opisování a citace nijak zvlášť. Výše jsem psal, že Embrional se nebojí disharmonií a zasekávaček. Nebojí, ale Inherited Tendencies for Self-Destruction nabízí více otevřených kytar, vyhrávek a vybrnkávaček než kdy dřív. I vokál se nese více ve vyšších sférách, do hlubšího growlu se Skullripper pouští spíše sporadicky. Vlastní cesta naznačuje úhyb z pravověrného death metalu, avšak ten zůstává věrný původnímu směřování. Změny a vývoj cítím v atmosféře a složitějších stavbách skladeb. Ty ukrývají daleko víc, než se na první pohled zdá. Album se totiž z počátku zdá zaměnitelné a nepřístupné. Při bližším ohledání vyvstanou na povrch atraktivní nápady a vzniká závislost.

 

Skullripper se umí obklopit šikovnými muzikanty a mezi takové patří i nový bubeník Darek Młody, jehož drajv dodává desce na pestrosti. Nebojí se ďábelských blastů, ale mnohem častěji exhibuje s přechody, změnami rytmu a skvělou hrou na činely. Jeho hru vylepšuje dlouholetý člen kapely, basový mistr Armagog. Pulsující basové party kytarám nedodávají pouze hutný spodek a melodie bicím, umí být vedoucí, diktují a proměňují melodie. Nebudeme si samozřejmě nalhávat, jsou to kytary, na kterých je založena podstata nahrávky. Jednak Skullripperova, ale i hra Marka „Chłosty“ Szefera vzbuzuje dobrou náladu. Struny jsou propleteny, doplňují se, ale nebojí se táhnout za jeden provaz. Nejčastěji však rozvíjí jedna druhou. Ať už v sólových výlevech, nebo zmíněných vyhrávkách. Ty zní spolu s doprovodnou hoblovačkou značně efektivně.

 

Inherited Tendencies for Self-Destruction pro Embrional může znamenat novou cestu. Skullripper se chopil i produkce, mnou adorovaná prostorovost je nechána přirozenosti i umění studia Piekło Niebo Studio ve spolupráci s Atamanem Tolovym. Kapela zavítala také do Panzer Studia, kde nahrála basu, sóla a growly. Mixem s masteringem desku ošetřil Haldor Grunberg v Satanic Audio (Behemoth, Azarath, Pestilence), což je jenom dobře. Nahrávce jeho zkušené uši jednoznačně prospěly. Vyhledávaný Maciej Kamuda pak zhotovil obal. Na jeho schopnosti a možnosti bych řekl, že je příliš obyčejný, ale k zděděným tendencím k sebedestrukci se jeho příznačnost hodí. Líbí se mi jeho odstíny i zvolený font písma v názvu alba.

 

Embrional jsou důkazem, že není do zavedeného stylu nutné zavádět novoty, aniž by cokoliv ztrácela na čerstvosti a vzdušnosti. Album je stejnou měrou atmosférické, jako technické a chorobné. Lze si užít špičkovou instrumentaci, výbušné aranže a vzteklé výboje. Skullripperův hlas není z těch nejoriginálnějších, lze ho zaměnit s kýmkoliv, čímž nehaním jeho umění. S hlasem pracuje skvěle, přelévá se ze screamů do growlu přirozeným způsobem, je rytmicky zajímavý, kousavý a k albu plně se hodící. Death metal v rukou takových dravců jen tak nezestárne a neztratí nic ze své smrtící podstaty.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky