Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Emma Ruth Rundle - On Dark Horses

Emma Ruth RundleOn Dark Horses

Symptom1.10.2018
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Creative GigaWorks T40 / Beyerdynamic DT 770 PRO 32 Ohm
VERDIKT: Dobře zpívá i hraje a nevypadá věru zle. Dámy a pánové, nechci se vás dotknout – kdo z vás to má?

Žádné intro, nic, první skladba Fever Dreams neztrácí čas s formalitami a v pěti minutách představí sebe a leccos napoví i o desce samotné. Reproduktory opanuje vzdušný indie-rock s jemnou melodií navrch a „temnější “ notou vespod. Pro lepší představu řekněme, že v porovnání s takovou Chelsea Wolfe, kterou bych postavil na úroveň Vymítače ďábla, je Emma Ruth Rundle ve své temné poloze jen stínem, rozplynuvším se s prvním paprskem světla.

 

Na rovinu – poslech stopy zanechá, ale na vavříny bych to zatím neviděl. Základ skladeb v sobě nezapře rockového ducha a že na pilu umí Emma Ruth Rundle tlačit tím správným směrem, dokazuje trojkou Darkhorse. Oblíbil jsem si i některé pasáže skladby Apathy On The Indiana Border a je bez debat, že deska má potenciál uspokojit i náročnější posluchače, když je zasáhne celková nálada písní a jejich sdělení. Na můj vkus se divoká nespoutanost leckde míjí účinkem a přerůstá ve zvláštní souhru nevýrazných amelodických linek, která mi nejde do uší. Barva hlasu příjemně koreluje s hudbou a nedopouští se výstřelků za hranice svých možností.

 

Gen hudebního nadání dostala Emma Ruth Rundle do vínku od podobně nadaných rodičů a zvídavý posluchač se může po jeho stopách vypravit směrem k The Nocturnes, Marriages a pozdním Red Sparowes, konkrétně je řeč o albu The Fear Is Excruciating, But Therein Lies The Answer (2010). Ať už sama za sebe nebo s kapelou v zádech, umí Emma Ruth Rundle kreativně kombinovat různorodé hudební nápady. Její melancholický rock obsahuje nejedno pěkné panorama a ze skladeb jako Races a Light Song je zjevné, že to má v paži. Tenhle pocit bohužel není v případě On Dark Horses konstanta. Většina hekticky znějících pasáží se zkresleným zvukem kytary na pozadí nemá ten správný tah na branku.

 

Na první pohled působilo album jako oáza s jiskřivě chladnou vodní hladinou v parném dni, a to především díky lákadlu v podobě oficiálního videa ke skladbě Light Song, takže jsem neváhal a vydal se desce napospas. Bohužel se ukázalo, že stejně jako na špatný film jde sestříhat poutavý trailer, jedna skladba z osmi není víc než osmina a o celku prozradí jen málo. Nechci nijak shazovat schopnosti interpreta, prakticky vzato má album všechny atributy kvalitního díla, jen se mi nedaří přetaktovat si mozek a ponořit se hlouběji do světa zvláštně nelibozvučných harmonií.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 11.11.19 10:06

Nemohu se zbavit dojmu, že Akerfeldt a spol, i přes chvályhodnou snahu, nemalou porci výborných nápadů a nesporné odhodlání, tlačí tu svou kárku poněkud toporně a nepřirozeně. Ano, na In Cauda Venenum se toho děje spoustu. Spoustu zajímavého. Nicméně mě prozatím při každém poslechu přepadá neodbytný pocit lehké otravnosti... Opeth chvilku oblékají vyžehlený kabátek z období někde kolem Ghost Reveries, chvilku jakoby bloumali u Kinga Diamonda na hřbitově, jindy jsou zas natolik milí, krásní... a chvílemi bohužel až přearanžovaní... Možná vyslovím poněkud kacířskou myšlenku, ale momentů, kdy Akerfeldt se Svalbergem a občas i Akessonovou kytarou zní prakticky unisono, je na můj vkus zbytečně mnoho. Snaha o efektní vygradování atmosféry se u mě jaksi tentokrát míjí účinkem. In Cauda Venenum mi připadá jako složitá matematická rovnice... ...chybí mi hravost a drzý úšklebek Heritage:-) Uvidíme v pátek v Norimberku...

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky