Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kdo chce hrát post-metal a jemu podobný hudební směr, musí pro to mít trochu cit. Ačkoliv šablona zní vcelku jednoduše, je potřeba si najít vlastní tvář, aby tu kterou kapelu věčně někdo nesrovnával s něčím, co už tady bylo dříve, či přinejmenším zní velice podobně. Kličkovat mezi tím se tak trochu daří i chorvatské kapele Emphasis, která se o zajímavé podání tohoto žánru snaží už přes deset let. Aktuálně vydávají album Black.Mother.Earth, na které si trochu posvítíme.

První fyzický kontakt s nahrávkou prakticky nevzbuzoval žádné emoce. Strohý, nic neříkající šedý obal plný šmouh nám o podstatě desky mnoho nenapoví. Vydání v klasickém jewel-case formátu nabízí trochu lepší očekávání, než strohý vložený list v podobě bookletu (opravdu jen jeden list, jež nelze otevřít). Asi jsem hnidopich, nebo jen více náročný posluchač, ale podobná zpracování mě upřímně nebaví. Ale to nechme stranou. Grafická a fyzická podoba nahrávky se zkrátka míjí s mým vkusem a tím vlastně nepodporuje prožitek, který bych mohl od hudby čekat. Ale vzpomeňme třeba na tuzemské FDK, kterak jsou jejich dvě alba na informace skoupá (ačkoliv grafika je velmi příjemná) a jaká pak to je muzika…

…a když už jsem zmínil FDK na chvíli se u nich pozastavím. Ne proto, že netrpělivě očekávám třetí desku, ale proto, že mi jejich hudební vyznění přijde vcelku srovnatelné s tím, co hrají Emphasis. To znamená, že se na vás vyvalí těžká deka mlhavého šlapavého metalu s důrazem na vokální podporu v určitých momentech. Sice mi u Emphasis barva zpěvu příliš nesedí, ovšem zvyknout si na to určitě jde. Ostatně asi od tohoto žánru neočekáváte snadný přístup, kterému se ucho podvolí okamžitě. Z toho plyne, že (nejen) díky zpěvu to má nahrávka trochu složitější. Nálada z desky čpí skutečně podobná té, kterou čechrají FDK, ale pokud bychom rovnali soupeře vedle sebe – cena zůstává doma. Možná proto, že je mám víc pod kůží a možná proto, že nabízí zajímavější rozlet v rámci stylu a vykreslují i nápadité momenty. Tím bych nerad Emphasis jakkoliv strhával, jen z jejich hudby necítím patřičný cit. Nemohu se rozpomenout na několik důležitých motivů, které bych zpětně dokázal vypíchnout. Sice se cítím během poslechu desky v bezpečí, svým způsobem si to i užívám a patřičně vnímám smysl poselství, ale s poslední vteřinou se vše rozplývá a zároveň vytrácí. Není to škoda?

Možná by neuškodilo občas přiostřit hranu a sešlápnout akceleraci. Třeba by fungovalo variabilnější pojetí vokálů, ačkoliv na tomto místě musím vypíchnout první skladbu, která díky hostování vokalistů dává jisté naděje a ukazuje, že kapela to dokáže. Takhle totiž mám z muziky vcelku podobný dojem, jako z jejich obalu – plytký, bez emocí, nic nevyvolávající a vlastně ani nijak nerozčilující, či jinak narušující dosavadní náladu. Můžeme hovořit o průměru a bude to v pořádku. Špatně to asi není, na to tu jsou zase jiní kabrňáci, ale k vyšším metám ještě ledacos schází. Během poslechu je dobře cítit, že kapele by slušelo více vzletnosti a trochu větší nadechnutí a chuť roztáhnout křídla. Někde pod povrchem ten potenciál tluče, ale pokud mu nikdo nepůjde naproti…

Jak už jsem řekl výše – při poslechu mi de facto nic nepřekáží, deska mě baví a rád si ji pustím i jen tak, pro náladu, či podkres nějaké domácí činnosti a tak. Působí neškodně víceméně pro jakoukoliv chvíli, ale to je málo. Takže kapelo – oživte v sobě trochu agrese a nebojte se do toho opřít, máte na to. Vytvořit dlouhé kompozice evidentně není problém, ale protkat je trochu něčím ozvláštňujícím (třeba nějaký jiný nástroj jako ságo, nebo tak) by bylo z mého pohledu celkem fajn. Ale jinak je všechno na pohodu, takže spokojenost by byla, ačkoliv k výraznějšímu odrazu ještě mnohé chybí.