Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
End Of Green - The Sick

End Of GreenThe Sick's Sense

Ruadek7.10.2012
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: Ipod / Koss Porta Pro
VERDIKT: Deska, která mne nikdy nepřestane bavit, od skupiny, o které mohu s klidem říci totéž. Album od alba s větším nadhledem servíruje naprosto pohodovou hudbu vzešlou z doom metalových základů. Depresivní emo rock ve zcela současném kabátku.

V době, kdy Anathema vydala Eternity a pomalu začala opouštět svět doom metalové zadoomanosti, bylo ještě dost času na vydávání těch nejlepších depresivních desek v tomto stylu. Bylo to období velkých změn králů stylu, Paradise Lost vypustili rok předtím své Draconian Times a Nevěsta plakala o poznání méně depresivně u Like Gods Of The Sun. Všechno se to obracelo jinam. A pak přišel Depressed Subcore a s ním jedna neznámá parta germánů, s nimi přehnaně velká tlačenka od Nuclear Blast, aby všechny otevřené rány věděly, že další dávka hudební depky je tady. Konec zeleně v té době udělali díru do hlavy asi nejednoho fanouška, přesto nikdy nezískali nějakou větší popularitu. Skupina má za sebou obstojný počet desek – dnes již sedm – z nichž onu poslední vydali předminulý rok.

 


 

Ona prvotní metla pro zarostlé řepy měla název Infinity a nesla se čistě v nejlepším duchu doom metalových postupů. Už prvním albem si kluci jasně vyhranili styl i zvuk, kterého se vlastně částečně drží dodnes – kdykoli slyším tyto mohutné podladěné kytary, jsem doma. Infinity byla střednětempá záležitost, postupně gradující v celkem syrový hlukot, melodicky výtečná, stylová, pochmurná. Já osobně jsem si desku pořídil a vlastně dodnes ji mám v originále, v čemž jsem v té době hodlal pokračovat, ale po kapele se po vydání debutu slehla zem. Až v roce 2003 jsem zjistil, že hrají nadále a mimo menší zakolísání, kdy to vypadalo že je s End Of Green Konec, to začalo být zase zajímavé.

 

Deska The Sick's Sense není sice deskou zcela aktuální (2008), je však doslova vzorovou deskou, po které by měl člověk sáhnout, pokud chce slyšet současnou produkci špičkového depresivního rocku. Od dob pomalejšího doom metalu, vybrnkávaček a táhnoucí se temnoty uplynulo mnoho času a kluci jsou prostě jinde. Dokonale se usadili v blízkém stylu tomu, jaký hráli, jen to trochu odlehčili a řádně nakopli. Je to svižné, chytlavé, nijak zybtečně překombinované. Má to šťávu a jde si to podle víceméně podobné šablony album od alba a nikdo moc nemá potřebu to někam dál vyvíjet, protože si myslím, že tohle prostě nemá chybu. A přes toto vše zatím nemám pocit, že by mi lezlo na nervy to, že se to nějakým způsobem stále opakuje. The Sick's Sense zní jako metaloví Placebo, s hlasem Steela z Type O Negative. A pak si poslechněte Hurter, čtvrtou v pořadí a nechte se unášet. Drnčí basa, dvojhlasy, elektrizující kytárky. A přijde refrén a hodí člověka do pohody, takovým svým příjemným způsobem. Je to rokec podle své šablony, co se ale poslouchá navýsost dobře. End Of Green jsou trochu švihlí grungem, trochu sjetí do emo, trochu kočka a trochu pes.

 


 

Sick's Sense je přesně tím, co mne na střednětempých odsýpačkách s chytlavými refrény baví. S akustikou by se to dalo vyřvávat u táboráku a mělo by to jasnou písničkovou kostru, s elektrikou to člověka rozskáče, že nemá dost, dokud to nepoleví.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky