Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
End of Mankind - Antérieur à la lumière

End of MankindAntérieur à la lumière

Victimer1.12.2020
Zdroj: mp3 // promo od vydavatele
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Nejen zatnutý drápek a vzteklé štěkání na úzkém dvorku. End Of Mankind v sobě mají i chuť se nad to všechno povznést.

Před světlem se ukrývající francouzská družina End Of Mankind patří mezi ty novější kapely vycházející z black metalu. Pět let na scéně, dvě alba a patřičná chuť nezůstávat v okovech stylu. Černota je sice nadále hlavním poznávacím znakem, ale co chvíli povolí stisk a do popředí se dostane chuť experimentovat. Z rychlopalů přepínat do vláčných témat a pak se zase vracet. End Of Mankind hrají black metal s přesahy. S kusem hardcoru na plících i s klidem vyžilého bonvivána.


Abychom ale End Of Mankind vítali jako nějaké nazdárky, to je mylná představa. Kapela povstala z popela Eternal Majesty, která působila na scéně zkraje tisíciletí. Popravdě, vůbec si na ně nevzpomínám a zřejmě jsem je ani nikdy neslyšel. Stejně se to má i s End Of Mankind, setkáváme se poprvé. Sagoth a Thorgon byla dvojice, která vzešla z ruin původní kapely. Dnes už v End Of Mankind působí jen basák Sagoth a Thorgon se rozhodl činnost Eternal Majesty obnovit. Tak uvidíme, čeho se v tomto směru dočkáme.

 


Čeho se určitě nedočkáme, je jednotvárné bušení do vrat alba Antérieur à la lumière. Je to jen jeho povrchní podoba. Nářez a tečka. Tak to ale není. End Of Mankind dali dohromady příjemnou desku, která sice neomráčí ničím navíc, ale taky nezatvrdne v jedné poloze bez chuti a zápachu.  Borci jednou rukou drží louče, místo těžké kanady mají čertovská kopyta, ale svou druhou polovinou těla absorbují jiné vlivy a jsou odolní vůči ortodoxnímu nahlížení na žánr. Dokonce dojde i na saxík. Přesto bych do budoucna ocenil ještě víc variability, potenciál na to je a myslím, že by to kapele jenom prospělo. Zejména pak ze strany vokálu, tam je vzhledem k možnostem rozhodně na čem pracovat.


Antérieur à la lumière je intenzivní jízda, kterou si musíte projít víckrát, protože pořád máte pocit, že vám něco tají. Dostat se jí na kobylku není ničím závratně složitým, ale pořád to uvnitř hlodá. A je pozitivní, kolik se z ní nakonec podaří zachytit a navnímat. K intenzitě desky přispívá i prostá statistika - 39 minut, 6 zpívaných skladeb, další 3 jsou jen intra či mezihry. Svůj prostor dostane i atmosférická položka, ale celkově je manévrovací prostor kapely nadále sevřený. Barev nabídne deska dost, ale jsou to spíš jen odstíny šedé. Ten zelený pigment představy lehké melancholie v podobě klíčků trávy na zatím neupravené předzahradě, je jako poprašek.

 


Hardcore tempo v Temporary Flesh Suit, což je z pohledu alba pro End Of Mankind ideální skladba, mě vždycky nakopne. Divoká, nespoutaná a také s rozmyslem hledící do dálek, tak by se dala charakterizovat tahle věc. A tím pádem i celé album. Názor, že by End Of Mankind mohli ze svých schopností vydolovat ještě výraznější příspěvek, mi ale zůstal. Jsem spokojen, desku si v budoucnu rád pustím, ale na první brázdu to není.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky