Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Enoid - Négation Du Corps

EnoidNégation Du Corps

Bhut19.10.2020
Zdroj: CD //promo od Satanath Records
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Příjemně vyvážená deska, kde nic nevyčnívá ani nezapadá. Blackmetalový lomoz patřičně surových proporcí, který čas od času člověk prostě potřebuje.

Téměř čtyřicetiletý Švýcar Sergio da Silva už roky vystupuje pod pseudonymem Bornyhake a má za sebou slušnou řádku kapel a projektů. Není to zas tak dlouho, co jsme zde probírali jeho dílo Y pod hlavičkou kapely Borgne. Tentokrát přišla řada na jeho sólovku projektu Enoid a letošní kousek Négation Du Corps.

 

Hrůzu nahánějící obálka alba pochází z tvorby umělce jménem Maxime Taccardi a při troše internetového lovení najdete celý zástup jeho zajímavých děl. Jinak je to tvůrce ambientně blackového projektu K.F.R. To jen na okraj, jaká jsou fakta kolem toho děsivého zjevu, co se na vás šklebí z obalu. Pokud na vás ten zjev působí nepříjemně, nejistě či jinak nervózně, pak bude, hádám, účel obrázku naplněn. Podobně to totiž máme i se samotnou muzikou, která je ryze blacková a taky hrůzyplná.

 

V první řadě je deska poměrně syrová. Nemá volnější plochy, neobsahuje klávesy ani podpůrné samply. Je to masivní lomoz s důraznou energií a mnohdy zajímavými kytarovými vyhrávkami. Možná by se mohlo použít slovíčko melodie, ale nemám jistotu jeho přesnosti. Jde o to, že ty kytary jsou takové zkreslené, však jde o black metal, takže linka, kterou tvoří, má určité výkyvy. V každém případě je tahle položka příjemná a působí svěže. Je to asi první věc, o kterou se ucho opře a opakovaně se na ni zaměřuje. Nic složitého, jen svižný black v patřičně chytlavém rozmaru.

 

 

Náladou mi album připomnělo nahrávku Triumvirát domácích Cult Of Fire. Tedy za předpokladu, že se zaměříme na jeho svižnější a tu údernější stránku. Jde o hrubou podstatu takto pojatého blacku, který Enoid umí chytit za správný konec. Po celou dobu se tak naštěstí nepokoušíme prořezávat klestím, ale můžeme volně uhánět krajinou. Skoro by se dalo říci, že je to taková žánrová klasika. Nejeden stoupenec černoty by jistě mohl namítnout, že to nic nového, zvláštního a dech beroucího nepřináší. A jistě by měl i pravdu, ale proč si lámat hlavu s něčím, co je prostě dané. Je to svým způsobem velmi obyčejný kousek, ale je to tak báječně ukované, že prostě není v tuto chvíli potřeba dalších ozdob. Všechno sedí, kde má. Deska sviští, black zuří, obal straší – prostě žánrovka.

 

Ne že by snad měl neznalý nabýt dojmu, že se jedná o cosi fádního, co jen lehce pluje někde nad průměrem. Tohle je skutečně funkční materiál, kde jen nemusíte luštit pod lupou skryté jinotaje a vyhledávat v knihovnách moudrosti z textů. Přímočarý black se správným animálním nábojem. Je to do jisté míry dost osvobozující poslech. Nemusí pršet, stačí když kape. Ono totiž i klasické dílo bez příkras a stylových propojenců může být zahráno opravdu slušně a na úrovni. Tahle deska je toho důkazem.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky