Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Enslaved - Below The Lights

EnslavedBelow The Lights

Victimer20.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Velmi povedené dílo, předznamenávající vrcholné okamžiky kapely. Vše vypadá tak jednoduše, jakoby se Grutle a spol. vznášeli ve své vlastní atmosféře, kterou se proplétá severská nátura, progresivní smýšlení a všeobjímající lehkost.

Po experimentálním, psychedelií načichlém albu Monumension, přicházejí Enslaved s novým, ještě dotaženějším příspěvkem, třičtvrtěhodinovou kolekcí severské kultury Below The Lights. To, co činí Enslaved tak zajímavými a v každém směru sledovanými, je bezesporu jejich cílevědomá a jak se zdá, kvalitu plodící snaha o originalitu. Byť se v minulosti na čas zdálo, jakoby boj o svou pozici začali na moment ztrácet, tak opak je nakonec pravdou. Po rozporuplně přijaté (ne však špatné) dvojici alb Mardraum - Beyond The Within a Monumension, jsou po jistých personálních změnách Vikingové zpět s trošku jiným pohledem na experimentování v rámci vývoje. Musím ale nakonec přiznat, že jakkoliv jsem se na minulých dvou počinech s novou tvorbou Enslaved zapeklitě vyrovnával, po zpětném poslechu těchto starších alb se zdá, že vše do sebe krásně zapadá, takže to tak zkrátka mělo být. Až po jisté době se objevují pevné rysy, které nahrávky navzájem tmelí a jenž mi byly na dlouhou dobu ukryty. A to je dobré zjištění. Mám za to, že kapela konečně trefila hlavičku správného hřebíku a vyladila staré pokusy téměř k dokonalosti. 

 

Překvapilo mě kolik se po vyjítí alba objevilo naprosto shodných reakcí přesvědčených o návratu kapely ke svým kořenům, do dob Eld a Frost (mimochodem unikátních) a podobných nesmyslných úvah. Mám za to, že tyto pocity vyvolala epičnost nahrávky, neboť ta jediná dá vzpomenout na pohanské období kapely, protože jinak je toto tvrzení nebezpečně zcestné. Enslaved pokračují v nastoleném směru dalšího vývoje, nevrávorají na místě, natož aby se vraceli v čase. Na to jsou v kapele lidé příliš přesvědčení o smyslu svého počínání a věřící ve vlastní schopnosti. Jaké tedy album je? Je plné silných a pozoruhodně vystavěných melodií s důrazem na gradaci a vzájemné prolínání nálad, se kterými si pánové skutečně vyhráli. Základem však nadále zůstává tvrdá kytarová hra, ve většině hardrockově zemitá, často však i kouzelně malující pestré obrazy náladotvornosti. Nechybí samozřejmě ani blackové rubanice. Když už jsem zmínil gradaci písní, mohlo by se zdát, že album jako celek tuto vlastnost postrádá, neboť se lze domnívat, že nejlepší kusy jsou naskládány za sebou hned na začátku alba a zbytek jen dohrává, ale není tomu tak.

 

http://farm4.static.flickr.com/3071/2600701705_fd9701073e.jpg

 

Po nádherné úvodní hymně As Fire Swept Clean The Earth a (mé asi nejoblíbenější) dvojce The Dead Stare dochází v prvních dojmech k jistému uspokojení, protože tyto dvě skladby jsou jako prezentace vedená k tomuto albu opravdu ukázkové a těžko překonatelné. Jak se ale nakonec ukáže, i v dalších momentech je album velice kvalitní a stále překvapivé. Below The Lights pro mě tak představuje jeden výpravný příběh, jen rozdělený do sedmi kapitol. Enslaved jednou evokují drsné kontury své země a po chvíli se jejich hudba vznáší ve vesmírném prostoru plném světelných bodů. Enslaved chvíli zní jako neotesaní hrdlořezové, jindy jako hledači svého vlastního já, skrytému v nejvzdálenějších prostorách a časech všeho bytí. Jsou schopní zajít až tam, kde své kouzlo předváděli legendární Pink Floyd, dávní vypravěči pocitů. Poslechněte rozjímavý začátek devítiminutové The Crossing, ať víte o čem mluvím. Tato skladba potom přechází v nelítostnou jízdu s geniálním chrchláním, zastavovanou progresivními postupy a lákavými změnami. Toto je prostě nádhera, radost poslouchat a pokud se vám podaří naladit stejnou vlnu vnímání jako má kapela a cítíte to vzájemné jiskření, jste ve správném rozpoložení a Below The Lights je vám nakloněno. Queen Of Night začíná nezvyklou flétnou (u Enslaved jsem z toho mírně rozpačitý, ale dobrá tedy), následující Havenless zase zbojnickým halekáním a vše se nadále stáčí směrem k symbióze rychlosti a atmosféričnosti, která bere dech. Potemnělá A Darker Place s přece jen optimističtějším kytarovým sólem na závěr vše ukončuje.


Vzhledem k tomu, že vím kam směřují další kroky Enslaved, že jejich vrcholy postupně přicházejí a tato recenze je psána čtyři roky od vydání Below The Lights, ponechám závěrečné hodnocení s mírnou rezervou. Platí však jedno, je to vynikající album.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky