Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

První poslech nového alba The Mindsweep elektronických experimentátorů Enter Shikari pro mne byla těžká rána na solar. Kapela svou předchozí deskou¹⁾ vstoupila do širšího povědomí, za což může především její výborná náplň. Stal jsem se obětí velké vlny, mající za následek nárůst jejich obdivovatelů, ale ne zas tolik, abych si slavné heslo nechal tetovat ²⁾. Je proto snadno pochopitelné, že zvědavost na nové album nebyla nejmenší. Onen zmiňovaný úder byl vpravdě bolestivý, ale nechal se ustát. Ovšem postoj nyní zaujímám z bezpečnější vzdálenosti, přičemž nenacházím sil udělat sebemenší krůček blíž k desce.

Snad až nezdravé nadšení z desky minulé bylo vystřídáno hořkým zklamáním. Ta tam byla očekávání na novou porci těžko předvídatelných pasáží, chytlavých refrénů a fascinujících hrátek s elektronikou. Místo toho notná dávka vážnosti, která skoro až s mrazivou přesvědčeností prostupuje desku skrz na skrz. Žádné skotačivé melodie a hopsavé kusy. Pomalejší a středně rychlé pasáže jsou dominantou desky, ačkoliv ty ostřejší samozřejmě taky nechybí. Ale síla zametání a udržení pozornosti nemá takovou razanci jako předtím. Možná je to snaha o přímočařejší způsob sdělení konkrétních problémů probíraných v textech³⁾, možná jsou pánové jednoduše o nějaký ten pátek zase dospělejší a na nějaké skotačení je už neužije. Prostě zvážněli. Tak jako tak, v některých skladbách mi přijde, že skladatelsky tápou. Jsou tu všelijaké nenaplněné roll-upy, bezvýsledná klávesová sóla (ala Scooter), nebo stokrát slyšené tvrdé hardcore drtičky (ala Cavalerovy projekty posledních let). Naproti tomu je zde stále dostatek pevných pasáží, které dokáží navodit pocit důležitosti a především uznání. Jen škoda, že těch silných chvil není tolik a tak intenzivních, jako tomu bylo již na několikrát vzpomínaném A Flash Flood Of Colour.

Možná jste teď zklamání z toho, co nám Enter Shikari přinesli, nebo se mnou zkrátka nesouhlasíte a deska se vám líbí. Ale ruku na srdce, vytáhněte mi alespoň pět songů ⁴⁾, které vám po prvních posleších utkvěly v paměti. Celkem oříšek, řekl bych. S deskou jsem trávil hodně času, abych jí takříkajíc přišel na kloub. Ale čím víc se známe, tím méně se máme rádi. Postrádám dřívější um postavit těžko předvídatelnou skladbu s pestrou škálou elektroniky, úderným refrénem a hlavně dlouhodobou trvanlivostí. Místo toho nyní trpím při některých pasážích snažících se o určitou atmosféru, která má účinku přesně opačného – tedy protivného, překážejícího. Je to škoda, jelikož moje naděje v tuhle kapelu a jejich novou desku byly veliké.

Je čas si připustit, že i mistr tesař se někdy utne. Házet ale album (eventuelně celou kapelu) do pole rozhodně nechci. Tentokrát jde podle mého o sklouznutí k průměru⁵⁾, což samo o sobě není žádnou tragédií, avšak ani důvodem k nadšení.

¹⁾  minulou desku A Flash Flood Of Colour dodnes shledávám velice nápaditou. Její dobovou recenzi dohledáte zde

²⁾  If you stand for nothing, you will fall for anything je úryvek z textu, který si fans nechávali oddaně tetovat. Samozřejmě nejen tuto frázi ale i jiné motivy. Galerii věrných lze spatřit na oficiálním FB profilu kapely, konkrétně zde:  Fans Tattoos

³⁾  jde o poukazování na problematiku globálních průšvihů. Textař a zpěvák Rou se soustředil především na změny klimatu (a s ním spojené události) nebo na finanční krize

⁴⁾  5 z 12 snad není moc, ale zároveň je to i zatraceně málo. Vyjádřeno matematicky – necelá polovina celku. Ale jsem realista a chápu, že napsat desku našlapanou od první skladby po poslední je v současnosti těžká záležitost

⁵⁾  na průměru není nic špatného. Nejsem nadšený Kerrang!, který o desce hovoří jako o jejich doposud nejrozmanitějším albu. O kolika deskách už psali podobně…