Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Enthroned - Cold Black Suns

EnthronedCold Black Suns

Sorgh11.7.2019
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Komu je vedro, může si kromě pár piv dát nové album černoknížat Enthroned. Nebo obojí, to je vůbec nejlepší nápad.

Je tomu pět let, co tihle Belgičani vydali moc dobrou desku Sovereigns a je to tu zas. Nové album a s ním zvědavost a očekávání. Enthroned jsou šedou eminencí stylu, o které se až tak často nehovoří, ale jejich alba mají váhu respektovaných hodnot. Musím s radostí prozradit, že letos je to zase síla a taky pořádná facka všem věřícím psům.

 

Démonicky tmavý obal s hlubinami vesmíru a název Cold Black Suns předpovídá tajemnou cestu za poznáním vnitřního i vnějšího časoprostoru. Opět těžká váha a tak by se k němu mělo přistupovat s respektem a pokorou. Tady nejde o žádné prázdné fráze a gesta. Enthroned si nehodlají ničit reputaci planým tlacháním, a tak co deska to úder do Kristovy pochroumané hrudi. Jakousi zvláštní cestou se jim daří působit totální rozkol v řadách pochybných kazatelů a pak vést zástup nevidomých, kterým se zvolna otevírají dosud slepé oči.

 

Nové album je důkazem toho, že v ranku divokého black metalu nebylo řečeno poslední slovo. I když je to možná podivné, jednou za čas se ve známém revíru objeví predátor, který pročistí vzduch a populaci. Enthroned vedou nekonečnou válku a i když se mnozí mohou ztrácet v šedé mlze historie a už neví, za co se vlastně bojuje, každé jejich nové album vlije do žil spoustu nové energie a chuť dostát svým slibům. Není to ale zadarmo. Proniknout k jádru černých sluncí nejde hned, let prostorem vyžaduje nalézt rovnováhu. Po intru Ophiusa (Opiju sa?), které patří k těm zdařilejším, následuje totální sypačka Hossana Satana, ze které ještě není patrné budoucí kouzlo desky. Je to docela tuctová skladba, které chybí silnější nápad, a tak zatím spím na vavřínech. Postupem času se to ovšem zlepšuje, vlastně už v dalším dějství. Vyvstává silně okultní atmosféra, která boří viditelné hranice a otevírá prostor pro rouhačské zanícení. Ze skladeb je cítit touha vnutit posluchači svojí filosofii a svázat ho provazy černé mantry.

 

Nejednou se stávám účastníkem neznámého rituálu, kterému vládnou sporé kytarové motivy a deklamující hlas. Tak třeba Oneiros, která svým pozvolným rozjezdem vytvoří pnutí, které rozetne vynikající kytara jako vypadlá z dílny našich Inferno. Tempo je mdlé a navíc jej rozbíjí opakující se pauzy, kdy se v doznívajících tónech rodí nové erupce kazatelova projevu. Nejpůsobivější na celém albu jsou bezesporu melodie, které jsou důkazem toho, že méně je někdy více. Enthroned se z mála podařilo udělat hodně a to znalec musí ocenit. V několika málo, ale dobře zvolených tónech se rodí kouzlo silného prožitku a na ramena mi dopadá chladný odkaz rouhavého básníka. Kytary jsou jako nabroušená čepel co kvílí a rezonuje v okolní dusné temnotě. Jen nerozseknout sukno a nepustit k sobě sluneční paprsky nesoucí smrt myšlenek.

Album má několik předvrcholů, ale tím nejvyšším a hlavním je dle mého názoru skladba Silent Redemption, ve které se divoce cválající bestie mění v pokornou ovci vlnící se v rytmu opakujícího se kytarového motivu. Přijde mi ale zbytečné vyzdvihovat jeden flák, když celá kolekce deseti skladeb je zábavná a duševně vyvážená. V srdci se mi sráží krystaly blackmetalového poblouznění, které jsem začal tušit už někdy na jaře a Enthroned tuhle viscerální poruchu jen urychlí. Proto moje hodnocení nemůže být nízké.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky