Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Entropia - Vacuum

EntropiaVacuum

Bhut29.12.2018
Zdroj: mp3 (320Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Deska, která roste a roste až do fáze, kdy zjistíte, že vás má. Naprosto podmanivá záležitost, jejíž oblíbenost se stane závislostí.

Už na starších albech se polská krev Entropia předvedla ve velmi slušném světle. Album Vacuum je jejich celkem třetí velká deska a ta splňuje dávná rčení o tom, kterak jsou tyhle nahrávky vnímány. Minimálně u mně tohle album narostlo do opravdu vysokých pozic.

 

Hned z kraje jsem musel prozradit a odkrýt nadšení z alba, které na sklonku roku 2018 nějak nedokážu v klidu přejít a věnovat se dalším. Jako bumerang se mi pořád vrací do přehrávačů i do mysli. A přitom nejde o nějaké revoluční hnutí, o žádné progresivní kreace ani o nic, co by po prvním poslechu mohlo dostat sto procent. Nemůžu si pomoct, ale sedlo si to. Deska přišla ve správný čas, odhrnula správnou náladu a omotala si mě svou až psychedelickou náručí tak pevně, že jí nemohu odstrčit. Zmiňuji sice psychedelii, ale nutno dodat, že to není jediný vliv, který se do jejich svérázného black metalu zavrtal. Je tu především post-rock a taky sludge a v neposlední řadě válí experiment. A to je pravý klíč - experimentátorství a nebojácnost. Odvážným přece přeje štěstí a Entropia jej drží v hrsti.

 

Nejbližší možné srovnání se asi nabízí s Oranssi Pazuzu, respektive lze v obou kapelách dohledat určité pojivo. Ovšem přesto si Entropia drží vlastní tvář a charakter, který ji dopřává svěžest a odloučení od podobných přirovnání. Repetetivní motivy jsou hlavními strůjci neotřelé nálady a vykračují vstříc oněm psychedelickým výpadům, které vám v hlavě zaručí netradiční zážitek. O kytarách to celé je, o jejich různorodých efektech, o jejich perfektních vyhrávkách i stěžejních melodiích, které se občas točí až do zblbnutí dokola. Bicí nezapomínají hlídat směr a udržují tep vašeho srdce v mezích potřebných k tomu, aby skladba lépe pronikla do vašeho nitra. Přeci jen, když jede čistě pohodové tempo s lehounkým rytmem, běhá vám mráz po zádech. Stejně dobře se do těla vrývá i svižnější sypačka, která uvolní pohybové ústrojí, které tak počne samovolně kmitat do předurčeného rytmu. Zpěvů zde není mnoho, větší důraz je kladen právě na barevnost instrumentálních kompozic. Mluvíme sice o barevnosti, ale přesto jsme si dobře vědomi jejich jisté monotónnosti, která slouží jako styčný bod, pro určení a odlišení jednotlivých písní od sebe.

 

 

Díky kytarovým hrátkám a jejich místy až psychedelickému vyznění si občas vzpomenete i na Pink Floyd. Ale to jsou vesměs jen takové záblesky, protože pořád je stavěno na blackmetalovém podloží. Ale ani to vlastně není zcela jednoznačné a stoprocentně správné tvrzení. Vacuum je především šlapavá deska, která se dokáže urvat za řetězu a způsobit pěknou rotyku. Z větší části, nebo snad lépe řečeno z té výraznější, se snaží probudit veselejší emoce. Alespoň já to tak vnímám. Vedle toho nechybí vztek ani melancholie, ale taková ta svěží radost, skutečný pocit radosti z poslechu - to převládá. A to je právě tou hlavní ingrediencí, která mě na té desce asi baví ze všeho nejvíc.

 

Dost dlouho jsem přemýšlel nad hodnocením, protože jsem se jednoduše nechtěl unáhlit. Jenže ty opakované poslechy, které pořád nedokázaly vzbudit jedinou protivnou myšlenku a dojem přejídání, si stále získávaly mé sympatie. Ta deska toho v sobě má prostě hodně. Budu si dobře vědom toho, když se mnou bude celá řada lidí nesouhlasit, pochopím to, ale za sebe mohu říct jen to, že to má sakra velkou sílu. Není tam žádná vata, žádná minuta navíc, žádné zbytečné přešlapy. Všechno plyne naprosto přirozeně, samovolně, pohodově a zejména podmanivě. Je to jedinečná záležitost, u které je mi vážně dobře a toho si dost cením.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Victimer / 23.11.21 15:27

Dobře, já to chápu. Na druhou stranu konkrétně v mém případě žádné změny nejde čekat. Mám to na těch pseudouměleckých výlevech založeno. Naprosto rozumím, že to člověk vzdá už při verdiktu. Moje snaha je a vždycky byla být s konkrétní nahrávkou co nejblíž, a to jak tím jaká je kvalitou, tak i pocitově z ní. A to druhé velmi silně. A když člověk píše o více méně netradičních věcech, výsledek je takový jaký je. Je to o stylu, můj je tento, nelze ho vypnout a začít jinak. Na něčem (někom) jsem vyrostl a tak to je. Pseudoumělecký balast a to, že z recenze potom někdo nic nemá na tom nic nezmění. Jinému to zas přijde zajímavé. Já zas nemám rád ty obyčejně informativní recky, přijdou mi bezkrevné. Desku Kwade Droes vnímám jako necudnou, sprostou. A takový byl i záměr stylistiky článku. Nebo kdysi dávno Dimmu Borgir... působili na mě tehdy strašně arogantně a ta deska mi přišla špatná. Proto byla arogantní a špatná i recenze (taky jsem to schtytal :))

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky