Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Metalcoru jako takovému moc času nevěnuji, když už na to přijde, jen vyzobávám drobky a vystačím si. Tak to bylo, je a nejspíš i nadále bude. Ovšem čest výjimkám. A mezi takové patří i nové album amerických Erra. Už šesté v pořadí, v mém titěrném soukromém výhledu na styl samozřejmě první. Musel jsem to v rámci celé diskografie brát pěkně pomalu na zpětný chod, ale stálo to za to. Erra se postupně profilují, jejich styl můžeme pojmenovat jako melodický, progresivní, živočišný. Evidentně pro metalcore zrozená kapela ví, kam hrábnout a inspirační zdroje nevysychají. A Cure jako nové album? Za mě téměř ideálně vyvážený mix agrese a chytlavosti. Vokálně až popových aranžmá na surovém základu. Moderní album pro moderní publikum. Pro vyžilé výrostky, kteří rádi sáhnou po hřejivé melodii a refrénu, a nijak se tím netají. Takže je to hlavně dospělá hudba pro dospělé publikum.

Jako první jsem si všimnul příznivých recenzí, což vedlo k rychlému obstarání Cure a šup do přehrávače. Postupně jsem pak ukřižoval svoji omezenost a věnoval se kapele víc, podrobněji. Erra jsou v bodu, kdy mají svůj hudební arzenál pod naprostou kontrolou. Jejich metalcore harmonizuje. Pořád je to vzteklý kousek floutka, ale nevadí mu pohyb na hraně, kdy za sladkých popěvků může budit dojem, že chce spadnout až za ni. Nepadá však nikam, drží se pevně. Kapela zaujme hlavně tímto. Vyhranost a nadhled jsou potom samozřejmostí. Samotná kvalita skladeb a přenos k posluchači zase živou rutinou. A rutinu zde neberme jako škaredé slovo, ale dobrou vlastnost. Hodně živou a barevnou. Servis Erra je v tomto ohledu příkladný a Cure je po okraj plná nahrávka. Šťavnatá, chutná a nepřejíte se. Což můžu za víc než měsíc jenom potvrdit.

Materiál Cure je silný, nadopovaný energií. Neustále poskakující hmota v záplavě ostrých riffů a milých melodií. Hustý sound, moderní epická vřava, kdy se ocitáte pod tlakem a přitom díky vzletným pasážím tak blízko volnosti. Když o tom tak, bez potřebné vyposlouchanosti tímto směrem, přemýšlím, už pěkně dlouho jsem neslyšel tak pocitově intenzivní záležitost. Kdy to kapela doslova nalévá všemi otvory v těle dovnitř a vy si pak debužírujete hudební náklad, kde je vlastně vše potřebné. Erra jsou v rovnováze, přímě stojící pánové, kteří si hrají s emocemi. Drtí je, krájí, ohýbají a pak je nechají vyletět nad obzor. Vypichovat jednotlivé skladby nejde, vše je jednolitá masa melodického, přívětivého drcení. Škleb měnící se v úsměv.

Když to vezmu z jiného ranku, podobně jsem se oddával přímému nárazu skladatelské potence, kdy se na to mě valilo song za songem, ... ano, u Voyager a jejich Colours In The Sun. Což neberte jako žánrovou podobnost, ale shodu v umělecké formě. Výstavní, překypující. A Erra u mě překypují už vážně několik týdnů. S potřebnou intenzitou, i s přestávkou. Po ní to pořád funguje, láme smysly a hýří vráskami na čele. Když jsem mluvil o moderně, tohle album beru jako ideální. Kapela si hraje. S elektronikou, s brutalitou, s klidem ve vlasech. Se vším, co jí přijde pod ruku. Důraz kladený na maximální prožitek, to je oč tu běží. A běží to vážně dobře.