Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Esbjörn Svensson Trio - 301

Esbjörn Svensson Trio301

Jirka D.11.1.2013
Zdroj: 2x černý 12" vinyl
Posloucháno na: Ortofon 2M RED / ProJect XPression III / ProJect Phono Box SE II pre-amp / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Album „301“ patří k tomu nejlepšímu, s čím jsem přišel v loňském roce do styku a jakkoliv nejsem příznivec vysokých hodnocení a absolutorií celkově, dávám podruhé plný počet.

Švédský pianista, jeden z největších představitelů moderního jazzu, v letech 1995 a 1996 nominovaný na nejlepšího jazzového muzikanta Švédska, zakladatel uskupení e.s.t. - to byl Esbjörn Svensson. Těžko se domýšlet, kam až by vystoupala jeho již tak dost zářící hvězda, nebýt tragické události v roce 2008. Tehdy se Svenssonovi stala osudná jeho vášeň pro potápění a cesta čtyřiačtyřicetiletého talentu se uzavřela.

 

Přesto i posmrtně vychází desky s logem e.s.t. a kromě studiovky „Leucocyte“ ze srpna 2008, která vyšla několik měsíců po jeho úmrtí, a best of kompilace „Retrospective“ z roku následujícího, byla zatím poslední nahrávka vydána v březnu 2012. Její na první pohled nic neříkající název „301“ nás zavede do vyhlášených Studios 301 v australském Sydney, kde v lednu 2007 vznikl jakoby mimochodem materiál právě pro tuto a předchozí nahrávku (zmíněnou „Leucocyte“). Materiál vyšel díky snaze a úsilí zbylých dvou členů – basisty Dana Berlunda, hráče na bicí Magnuse Öströma a v neposlední řadě i mistra zvuku Åke Lintona – kteří uspořádali dlouhé hodiny australského jamu ve zcela celistvou a vynikající desku. 

 

 

Vinylová edice německého vydavatele The ACT company působí sice strohým a studeným dojmem (zcela v souladu s předchozími dvěma vinyly), přesto jsem si v ní časem našel zalíbení; začínaje zvláštně neosobní grafikou artworku, obyčejným fontem a konče minimem obsažených informací. Naproti tomu černé a těžké desky jsou vyřezány a vylisovány velmi dobře. Zmiňovat se o zvuku by zabralo dva nebo tři další odstavce a tak snad postačí sdělení, že jde o mimořádně povedenou, přirozeně znějící a dynamickou záležitost, která ve spojení s hudebním obsahem naprosto odrovnává nepřipraveného posluchače ... a toho připraveného opakovaně dostává do kolen. Možná až tady si uvědomíte, jaký marasmus momentálně panuje v rock / metalovém světě, i když nepopírám, že jazzová měřítka jsou přeci jen o něco přísnější.

 

Vrcholem desky je beze sporu třetí strana a dvojice skladeb „Three falling free“, z nichž ta první připravuje půdu pro následnou část. Největší síla leží v postupném a téměř neznatelném rozvíjení jednoho motivu, velmi naléhavé vnitřní gradaci, která jde ruku v ruce s dynamickou hrou všech tří hlavních nástrojů, a která končí ve strhujícím finále na samé hranici snesitelnosti a fyzické únosnosti. Velmi rafinovaně je nakládáno s doprovodnými zvuky, marně pátrám, jestli táhlý tón v závěru, připomínající zpětnou vazbu elektrické kytary, vyluzuje basa a nebo jde o elektroniku. A podobných míst v běhu desek nacházím vícero. Jsou to takové malé reminiscence, jako když potkáte krásnou holku na chodníku a ten zlomek vteřiny vám nabourá myšlení celého zbytku dne. Její obraz z hlavy prostě nedostanete a právě tak tomu je i s drobnými detaily skvostně rozesetými v celém hracím čase desky. Vrátím-li se k třetí straně a zvukovým kvalitám, tak právě v těchto dvou skladbách si uvědomíte, že je rozdíl, jestli se činel uhodí u středu nebo při kraji – tak čistě a uvěřitelně tahle deska zní. „Inner city, city lights“ je naproti tomu skladbou téměř poklidnou, i když i v ní onu gradaci (zde velmi skrytou a lehkou) objevíte. Její atmosféra prosycená podzimním deštěm a hustou mlhou ztrápeného velkoměsta vám možná připomene „Riders on the storm“ od věhlasných The Doors, a byla to právě tato skladba, kterou jsem svého času slyšel první a jenž mě přivedla k této desce jako celku.

 

Za zmínku stojí i skladba „Houston, the 5th“, která do konceptu desky příliš nezapadá a její žánrové zařazení by mohlo spadat do noise projektů, ruchů a hluků všeho možného druhu. Volná improvizace, přesto smysluplná a fungující, připomínající předchozí "Leucocyte". Popravdě za zmínku stojí sklady všechny; opomenutá „The left lane“ s basovým sólem, které překrásným zvukem zašlapává basovou kytaru někam o tři patra níž, závěrečná „The childhood dream“, kteráž sice působí jako kavárenská poslechovka, ale po předchozím dramatu „Three falling free part II“ je její místo opodstatněné a skvělé, a jestli je nutný na konci desky oddech po předchozím nervovém vypětí, tak dětský sen je tou pravou zklidňující terapií.

 

Dost ale bylo slov. Album „301“ patří k tomu nejlepšímu, s čím jsem přišel v loňském roce do styku a jakkoliv nejsem příznivec vysokých hodnocení a absolutorií celkově, dávám podruhé plný počet.

 

P.S. Videoklípek obsahuje dvě skladby a vzhledem k posmrtnému stavu jde o starší věci.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 12.1.13 9:04odpovědět

David - no nejen že mám tenhle vinyl, ale i předchozí dva :) Poslechneme... A sehnal jsem to v pražském distru jazzové / bluesové muziky ARTA (www.arta.cz)

-krusty- / 12.1.13 1:21odpovědět

nekecám....právě včera večer jsem se s tímhle tělesem poprvé hudebně seznámil, u vodní dýmky......to je náhodička. A samozřejmě to znělo hóódně drsně :-)

Radek Martínek / 11.1.13 21:32odpovědět

Díky za tip, Jiří :-) Doufám, že mi tu už komentář zůstane, píšu ho už podruhé. Ten dopolední zmizel.

David Kasík / 11.1.13 20:03odpovědět

By mě tedy zajímalo, kde jsi splašil ten vinyl... Já ho našel akorát u dvanácti měsíčků... tam ho mají skladem... skoro za litr:)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky