Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Švédský pianista, jeden z největších představitelů moderního jazzu, v letech 1995 a 1996 nominovaný na nejlepšího jazzového muzikanta Švédska, zakladatel uskupení e.s.t. - to byl Esbjörn Svensson. Těžko se domýšlet, kam až by vystoupala jeho již tak dost zářící hvězda, nebýt tragické události v roce 2008. Tehdy se Svenssonovi stala osudná jeho vášeň pro potápění a cesta čtyřiačtyřicetiletého talentu se uzavřela.

Přesto i posmrtně vychází desky s logem e.s.t. a kromě studiovky „Leucocyte“ ze srpna 2008, která vyšla několik měsíců po jeho úmrtí, a best of kompilace „Retrospective“ z roku následujícího, byla zatím poslední nahrávka vydána v březnu 2012. Její na první pohled nic neříkající název „301“ nás zavede do vyhlášených Studios 301 v australském Sydney, kde v lednu 2007 vznikl jakoby mimochodem materiál právě pro tuto a předchozí nahrávku (zmíněnou „Leucocyte“). Materiál vyšel díky snaze a úsilí zbylých dvou členů – basisty Dana Berlunda, hráče na bicí Magnuse Öströma a v neposlední řadě i mistra zvuku Åke Lintona – kteří uspořádali dlouhé hodiny australského jamu ve zcela celistvou a vynikající desku. 

Vinylová edice německého vydavatele The ACT company působí sice strohým a studeným dojmem (zcela v souladu s předchozími dvěma vinyly), přesto jsem si v ní časem našel zalíbení; začínaje zvláštně neosobní grafikou artworku, obyčejným fontem a konče minimem obsažených informací. Naproti tomu černé a těžké desky jsou vyřezány a vylisovány velmi dobře. Zmiňovat se o zvuku by zabralo dva nebo tři další odstavce a tak snad postačí sdělení, že jde o mimořádně povedenou, přirozeně znějící a dynamickou záležitost, která ve spojení s hudebním obsahem naprosto odrovnává nepřipraveného posluchače ... a toho připraveného opakovaně dostává do kolen. Možná až tady si uvědomíte, jaký marasmus momentálně panuje v rock / metalovém světě, i když nepopírám, že jazzová měřítka jsou přeci jen o něco přísnější.

Vrcholem desky je beze sporu třetí strana a dvojice skladeb „Three falling free“, z nichž ta první připravuje půdu pro následnou část. Největší síla leží v postupném a téměř neznatelném rozvíjení jednoho motivu, velmi naléhavé vnitřní gradaci, která jde ruku v ruce s dynamickou hrou všech tří hlavních nástrojů, a která končí ve strhujícím finále na samé hranici snesitelnosti a fyzické únosnosti. Velmi rafinovaně je nakládáno s doprovodnými zvuky, marně pátrám, jestli táhlý tón v závěru, připomínající zpětnou vazbu elektrické kytary, vyluzuje basa a nebo jde o elektroniku. A podobných míst v běhu desek nacházím vícero. Jsou to takové malé reminiscence, jako když potkáte krásnou holku na chodníku a ten zlomek vteřiny vám nabourá myšlení celého zbytku dne. Její obraz z hlavy prostě nedostanete a právě tak tomu je i s drobnými detaily skvostně rozesetými v celém hracím čase desky. Vrátím-li se k třetí straně a zvukovým kvalitám, tak právě v těchto dvou skladbách si uvědomíte, že je rozdíl, jestli se činel uhodí u středu nebo při kraji – tak čistě a uvěřitelně tahle deska zní. „Inner city, city lights“ je naproti tomu skladbou téměř poklidnou, i když i v ní onu gradaci (zde velmi skrytou a lehkou) objevíte. Její atmosféra prosycená podzimním deštěm a hustou mlhou ztrápeného velkoměsta vám možná připomene „Riders on the storm“ od věhlasných The Doors, a byla to právě tato skladba, kterou jsem svého času slyšel první a jenž mě přivedla k této desce jako celku.

Za zmínku stojí i skladba „Houston, the 5th“, která do konceptu desky příliš nezapadá a její žánrové zařazení by mohlo spadat do noise projektů, ruchů a hluků všeho možného druhu. Volná improvizace, přesto smysluplná a fungující, připomínající předchozí "Leucocyte". Popravdě za zmínku stojí sklady všechny; opomenutá „The left lane“ s basovým sólem, které překrásným zvukem zašlapává basovou kytaru někam o tři patra níž, závěrečná „The childhood dream“, kteráž sice působí jako kavárenská poslechovka, ale po předchozím dramatu „Three falling free part II“ je její místo opodstatněné a skvělé, a jestli je nutný na konci desky oddech po předchozím nervovém vypětí, tak dětský sen je tou pravou zklidňující terapií.

Dost ale bylo slov. Album „301“ patří k tomu nejlepšímu, s čím jsem přišel v loňském roce do styku a jakkoliv nejsem příznivec vysokých hodnocení a absolutorií celkově, dávám podruhé plný počet.

P.S. Videoklípek obsahuje dvě skladby a vzhledem k posmrtnému stavu jde o starší věci.