Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Eskhaton - Omegalitheos

EskhatonOmegalitheos

Garmfrost18.9.2018
Zdroj: CD v jewel case / promo od vydavatele
Posloucháno na: mini věž
VERDIKT: Nový počin Eskhaton má schopnost zaujmout nejen pár bláznů na samém chvostu extrému. Svou šikovností a chytrostí dokázali australští démoni svůj výplach povznést z podzemního světa mezi to nejlepší, co metal nabízí.

Tvorbu australských řezníků Eskhaton jsem zaregistroval, už když vydali špinavý debut Nihilgoety. Zaujali mé poetické srdce pro absolutní protiklad vůči mému citu pro atmosférické vlnění. Ničivý výprask jsem přežil a s masochistickou chutí si ho dal znovu a pak zas. Po skvělé dvojce Worship Death, kde se pročistily vody a kapela rostla, jsem vyhlížel album třetí… Netroufal jsem si představovat, co očekávat. Trochu jsem se obával ztráty animálního zla a špinavé temnoty na úkor frajeření na své nástroje. Uf! Jak se mi ulevilo, když jsem si Omegalitheos pustil do sluchátek. Neztratili nic ze své zuřivosti, ani se nevrhli na technické kejkle. Nebo takhle, řekl bych, kluci svými schopnostmi předčí leckterého progresivního umělce, ale naštěstí milují své extrémní dílo natolik, že hlavní slovo má stále masakr.

 

Mohlo by se zdát, že si Eskhaton ukousli velký krajíc, když desku, která se s ničím nepáře, natáhli do čtrnácti kompozic v délce přesahující padesát minut. Nicméně je dobré dodat, že nejen že nuda nehrozí, ale každá minuta je narvána tolika nápady, že bude trvat delší čas, než se v chaosu, jež Eskhaton cloumá, vyznáte natolik, abyste mohli s čistým štítem říct, že jste desku plně obsáhli. Mně hodně pomohlo listování v bookletu, kde jsou texty doplněny skvělými obrázky. Ani louskání lyriky není prdel, vezmeme-li v potaz, že se často huláká v jazyce snad babylonském, nebo co to je za čertovinu.

 

omegalitheos

 

Album švihá v nejzběsilejších rychlostech. Zpomalení tempa se dočkáte čistě sporadicky. Mezi tremoly probleskují jako blesk s čistého nebe šílená sóla. Nebe asi ne, že. Hehe. Myslím si, že největší podíl na vyhlazovací nátuře Omegalitheos má bubeník Militiarkh, který jede jak čert. Obdivuhodná je jeho schopnost narvat i do největší palby tuny přechodů a stále nás znejišťovat změnami tempa. Pořád ovšem v hyperblastu. Zkraje jsem měl potíž s monotónním vrčením Invokocideho. Když se ale ponoříte do lyriky a hudby vůbec, vyzní jeho projev úplně jinak. Najednou slyšíte vrčení, sípění, zuřivost některých míst mi nahání hrůzu. Respektive, do celkové mozaiky Eskhaton sedí vokál naprosto dokonale.

 

 

Ultimátní řezničina je proložena rituálními kusy, které nemají tendenci chladit vášně, a už vůbec nehrají roli vaty. Právě, že díky nim dostávají zpívané kompozice možnost vzít posluchače na druhý břeh. Nehrozí únava nebo stagnace. Nevím, nakolik jsem schopný zhodnotit Omegalitheos po tak krátkém čase, neboť album fakt není jednoduché obsáhnout a říct - už vím všechno! Jedno je jisté: bezvýhradně se bavím. Nechci skončit recenzi fádním - Omegalitheos není pro každého, protože opravdu není. Ale tohle tvrzení je nic neříkající, zjednodušující a blbé. Nový počin Eskhaton má schopnost zaujmout nejen pár bláznů na samém chvostu extrému. Svou šikovností a chytrostí dokázali australští démoni svůj výplach povznést z podzemního světa mezi to nejlepší, co metal nabízí. Silná slova? Asi ano, ale čas ukáže, zda jsou moje slova pitomá stejně jako já, nebo jsem nekecal.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 11.11.19 10:06

Nemohu se zbavit dojmu, že Akerfeldt a spol, i přes chvályhodnou snahu, nemalou porci výborných nápadů a nesporné odhodlání, tlačí tu svou kárku poněkud toporně a nepřirozeně. Ano, na In Cauda Venenum se toho děje spoustu. Spoustu zajímavého. Nicméně mě prozatím při každém poslechu přepadá neodbytný pocit lehké otravnosti... Opeth chvilku oblékají vyžehlený kabátek z období někde kolem Ghost Reveries, chvilku jakoby bloumali u Kinga Diamonda na hřbitově, jindy jsou zas natolik milí, krásní... a chvílemi bohužel až přearanžovaní... Možná vyslovím poněkud kacířskou myšlenku, ale momentů, kdy Akerfeldt se Svalbergem a občas i Akessonovou kytarou zní prakticky unisono, je na můj vkus zbytečně mnoho. Snaha o efektní vygradování atmosféry se u mě jaksi tentokrát míjí účinkem. In Cauda Venenum mi připadá jako složitá matematická rovnice... ...chybí mi hravost a drzý úšklebek Heritage:-) Uvidíme v pátek v Norimberku...

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky