Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Esoteric - Paragon of Dissonance

EsotericParagon of Dissonance

Jirka D.20.3.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Panasonic SL-SX428 / Sennheiser HD202
VERDIKT: Paragon of dissonance není muzika pro každý den a pro každou náladu. Vyžaduje jedince silného a svým způsobem i ujetého, maminka by to asi nepochopila.

Při pohledu do minulého roku mě napadá ještě pár alb, které by stály za vzpomínku, i když třeba krátkou formou malorecneze. Jedním takovým albem je bezesporu poslední deska Britů Esoteric nazvaná Paragon of dissonance a vydaná v symbolické datum 11.11.2011. Hned na úvod zahodím masku přetvářky a rozhodně nebudu předstírat, že bych hudbu této formace měl v malíčku a na háku, i když jsem slyšel snad až na první zásek Epistemological Despondency (1994) všechny řadové desky a v zajetí „esoterické“ nicoty strávil mnoho hodin. Pustit si Esoteric vyžaduje specifickou chvíli, patřičnou náladu a stav mysli a v mém případě se rozhodně nejedná o každodenní závislost. Jako nejlepší přirovnání mě napadají knihy F. M. Dostojevského, ke kterým se rovněž vracím jednou za čas, jejich četbu si prožiju se vším, co k tomu patří, a pak zase chvíli nemám potřebu se vracet, protože by to hrozilo nervovým kolapsem.

 

Obdobně se věci mají i s hudbou Esoteric a je mi celkem jedno, po které desce zrovna sáhnu, pokud je to Metamorphogenesis a novější, ta zatěžkaná funerální minulost mi klouže mezi prsty. Je z novinky patrný nějaký vývoj, posun oproti předchozí tvorbě? Řekl bych, že tahle otázka se hodí někam do akademické diskuze a nechávám na jiných, ať posoudí její závažnost a nutnost znát odpověď. Vůbec bychom se mohli zamýšlet nad tím, jestli je v tomhle hudebním ranku nějaký progress na místě a jestli je možný po tom všem, co už bylo v doom metalu za nějakých těch 20 let vyřčeno. V téhle chvíli je pro mne důležité, že nové album mi dává přesně to, co očekávám a proč se k této hudbě vracím. Na ploše klasického celovečerního filmu (opět 2CD, víc jak hodinka a půl hracího času) máte možnost opustit  klasické představy o realitě a nechat se pozvat do jiné dimenze plné snění, pocitů a vlastního nihilismu, který v sobě jistě najdete. Paragon of dissonance vám nebude malovat žádné svoje obrazy, ani vnucovat svoje postoje, ale otevře vaše nitro, dovolí vám se do něj podívat a vy sami se vydáte na cestu k sobě, na cestu dovnitř svého vlastního já. Paragon of dissonance bude fungovat jako spouštěč reakce vlastní sebereflexe a půjde mu to zatraceně dobře – zvuková čistota, oproti dřívějšku i jasnější kompoziční práce, silné a častější melodické pasáže, dostatečně dlouhé, abyste odpojily všechny vnitřní bloky a vydali se na cestu k sobě. Nemám problém nazvat tuhle hudbu meditací či modlitbou, která se vznáší v lehkém ovzduší marihuanového kouře.

 

Ať už díky čistějšímu zvuku, čitelnější kompozici nebo značnému rozsahu melodických-atmosférických pasáží se toto album přijímá poměrně dobře, i když třeba nejste vyznavači podobných pomalých a mnohdy ještě pomalejších záležitostí. Jen místy – především ve čtvrté Non being – se soustrojí zpomaluje až na mou únosnou hranici, Esoteric jakoby natahovali ruce k Sunno))) a když už se dotýkají konečky prstů, zase chytají svůj „svěží“ vítr a odplouvají do zemí slunce a dobré nálady.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky