Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Esoteric - Paragon of Dissonance

EsotericParagon of Dissonance

Jirka D.20.3.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Panasonic SL-SX428 / Sennheiser HD202
VERDIKT: Paragon of dissonance není muzika pro každý den a pro každou náladu. Vyžaduje jedince silného a svým způsobem i ujetého, maminka by to asi nepochopila.

Při pohledu do minulého roku mě napadá ještě pár alb, které by stály za vzpomínku, i když třeba krátkou formou malorecneze. Jedním takovým albem je bezesporu poslední deska Britů Esoteric nazvaná Paragon of dissonance a vydaná v symbolické datum 11.11.2011. Hned na úvod zahodím masku přetvářky a rozhodně nebudu předstírat, že bych hudbu této formace měl v malíčku a na háku, i když jsem slyšel snad až na první zásek Epistemological Despondency (1994) všechny řadové desky a v zajetí „esoterické“ nicoty strávil mnoho hodin. Pustit si Esoteric vyžaduje specifickou chvíli, patřičnou náladu a stav mysli a v mém případě se rozhodně nejedná o každodenní závislost. Jako nejlepší přirovnání mě napadají knihy F. M. Dostojevského, ke kterým se rovněž vracím jednou za čas, jejich četbu si prožiju se vším, co k tomu patří, a pak zase chvíli nemám potřebu se vracet, protože by to hrozilo nervovým kolapsem.

 

Obdobně se věci mají i s hudbou Esoteric a je mi celkem jedno, po které desce zrovna sáhnu, pokud je to Metamorphogenesis a novější, ta zatěžkaná funerální minulost mi klouže mezi prsty. Je z novinky patrný nějaký vývoj, posun oproti předchozí tvorbě? Řekl bych, že tahle otázka se hodí někam do akademické diskuze a nechávám na jiných, ať posoudí její závažnost a nutnost znát odpověď. Vůbec bychom se mohli zamýšlet nad tím, jestli je v tomhle hudebním ranku nějaký progress na místě a jestli je možný po tom všem, co už bylo v doom metalu za nějakých těch 20 let vyřčeno. V téhle chvíli je pro mne důležité, že nové album mi dává přesně to, co očekávám a proč se k této hudbě vracím. Na ploše klasického celovečerního filmu (opět 2CD, víc jak hodinka a půl hracího času) máte možnost opustit  klasické představy o realitě a nechat se pozvat do jiné dimenze plné snění, pocitů a vlastního nihilismu, který v sobě jistě najdete. Paragon of dissonance vám nebude malovat žádné svoje obrazy, ani vnucovat svoje postoje, ale otevře vaše nitro, dovolí vám se do něj podívat a vy sami se vydáte na cestu k sobě, na cestu dovnitř svého vlastního já. Paragon of dissonance bude fungovat jako spouštěč reakce vlastní sebereflexe a půjde mu to zatraceně dobře – zvuková čistota, oproti dřívějšku i jasnější kompoziční práce, silné a častější melodické pasáže, dostatečně dlouhé, abyste odpojily všechny vnitřní bloky a vydali se na cestu k sobě. Nemám problém nazvat tuhle hudbu meditací či modlitbou, která se vznáší v lehkém ovzduší marihuanového kouře.

 

Ať už díky čistějšímu zvuku, čitelnější kompozici nebo značnému rozsahu melodických-atmosférických pasáží se toto album přijímá poměrně dobře, i když třeba nejste vyznavači podobných pomalých a mnohdy ještě pomalejších záležitostí. Jen místy – především ve čtvrté Non being – se soustrojí zpomaluje až na mou únosnou hranici, Esoteric jakoby natahovali ruce k Sunno))) a když už se dotýkají konečky prstů, zase chytají svůj „svěží“ vítr a odplouvají do zemí slunce a dobré nálady.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

stupor / 29.5.17 11:27

Nikdy ma neprestane udivovať, ako bratia Česi dokážu svoj talent pre pesničkárstvo, poetické hry s rodnou rečou a inteligentný humor vopchať snáď úplne všade. Dokonca aj do metalu. Kým v Master´s Hammer (ktorému som nikdy neprišiel na chuť) to ešte má svoju tvár a úroveň, v počinoch Lorda Morbivoda sa to dostáva do pozície (seba)paródie, ktorú so zmäteným úškrnom môžem brať ako takú folklórnu kuriozitu, než ako plnohodnotnú hudbu, ktorej som ochotný venovať svoj čas. Príde mi to ako mrhanie energiou a časom (pri realizáciu takého množstva projektov) na niečo, čo dosahuje úroveň kresleného vtipu v lokálnom periodiku. Celkovo to spomínané pesničkárstvo (ktoré u mňa dosiahlo vrchol v osobe Karla Kryla a aj Nohavicu - na Slovensku v tomto obore neexistuje konkurencia) cítim hádam z každej českej metalovej skupiny spievajúcej v rodnej reči (výnimka je Silva Nigra), a to mi kazí dojem z ich produkcie a strácam záujem o danú skupinu. Možno je to len mojím vkusom, no táto esencia pesničkárstva mi sedí len k folku, respektíve k nejakému chlapíkovi zanedbaného vzhľadu s gitarou v ruke, ktorý dokáže zaujať dav už len svojou charizmou. No a v recenzovanom počine sa tento český folklór spája s nemeckým - simplexným discom, a to presahuje hranice toho, čo som schopný a ochotný akceptovať nielen na poli metalu.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky