Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vzpomínám si na jeden text od Miroslava Horníčka, ve kterém celkem zajímavě píše o tom, že kritizovat a odsuzovat je snadné, ale chválit složité. Něco odsoudit a smést ze stolu – to je hned, skoro bez práce a bez námahy, ale hledat přednosti, umět je takříkajíc vynést na světlo a obhájit je, to chce práci, čas a trpělivost.

I invite you for an experience ... It is almost a 2 hours adventure ... inside movie
this is only a soundtrack ... and whatever you might see on this blank screen ... is yours

Hudba kytaristy Estase Tonna je ten druhý případ. Pocitově je skvělá, je to přesně ten druh hudby, který ve mně rezonuje, vyvolává takové to navenek nenápadné, ale o to intenzivnější chvění uvnitř; je to hudba, u které víte - ba co víc, jste přesvědčeni - že je to ONO. Jenže Estas Tonne jenom hraje na kytaru, nezpívá, nekomponuje, mluví jen málo a konkrétně tahle nahrávka je jedna dlouhá, na živo nahraná věc, která byla jen z pohledu kapacity CD rozdělena na dva hodinové celky. A teď ta jasná otázka – co o tom psát a přitom nesklouznout do rádoby procítěných plků postarší dámy v háčkovaným kulichu? Dáváte mi zabrat, pane Horníčku...

První uvedená skladba (to když mrknete tam vpravo nahoru) není skladba, ale takové mluvené intro, úvod, ve kterém Estas Tonne mluví k posluchačům (jak píšu, je to nahrané živě) a dává jim něco jako návod, jak naložit s tím, co bude následovat. Mluví v tom smyslu, že příběh se bude odehrávat v každém z nich, bude to pouze a právě jejich příběh a nikoho jiného a je pouze na nich, co v sobě díky jeho hudbě najdou. On už název desky mnohé napovídá – The inside movie, něco jako Vnitřní film, vnitřní příběh. Najednou se tu nabízí, vedle kapel, které by chtěly svět spasit nebo spálit podle toho, co jim pro lidstvo přijde přínosnější, přístup zcela opačný – nejsem kazatel, nejsem prorok ani věrozvěst, já jen hraju na kytaru a vy posloucháte. Máte otázky? To je dobře, ale odpovědi hledejte uvnitř sebe samých, nikde jinde je nenajdete, nikdo jiný je za vás nezodpoví. Hu, to je skoro na revoluci.

We are so busy to act in our films that we forget to ask ourselves:
"Who is the one that is watching it all?"

Ten způsob, jakým byla nahrávka pořízena a pak především skutečnost, jak bylo se záznamem naloženo v post-produkci (ono s ním totiž nebylo naloženo vůbec nijak), se samozřejmě odráží v jedné zásadní věci – The inside movie zní neskutečně přirozeně, vitálně a životně. Co si pod tím představit? Tak třeba dynamika záznamu je na 17 dB, což překračuje i velmi slušné jazzové desky nebo nahrávky vážné hudby, o něčem jako rocku, metalu nebo běžných písničkářských deskách (rozuměj akustická kytara + zpěv) ani nemluvě. Co to znamená? V tichých pasážích budete stražit uši a hledat každý tón, každý akord kolem vás prolétne s lehkostí motýla a vy budete tajit dech, abyste ho snad nevyplašili. A v těch hlasitých se vám zrychlí tep, kytara se i přes použité krabičky rozezní do krásy a když zavřete oči, Estas Tonne bude sedět před vámi. Pokud stále nevíte, o čem píšu, doporučuju příklad, takové praktické srovnání – vedle této desky si poslechněte třeba sólovku Scota Kellyho z Neurosis – The forgiven ghost in me (2012), která patří díky použitým dynamickým úpravám do černé kroniky soudobé hudby. Rozdíl pozná každý z vás.

Asi bych mohl ještě psát hodně dlouho o tom, jak a proč mi tahle nahrávka přijde naprosto fantastická a co všechno ve mně vyvolává, ale neučiním tak. Důvod je nasnadě, je to inside journey, můj příběh, moje nitro a můj zážitek, ten váš bude jiný. Bude originální.