Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

"Trisagion" je výraz, který znamená "třikrát svatý" a používá se pro označení pravoslavného hymnu o třech částech. Každá z písní na albu Trisagion je rozdělena do tří částí. Během posledních šesti let jsem složil tyto tři písně, z nichž každá pojednává o rostoucím cynismu a pohrdání tím, jak jsem začal vnímat svět. Způsob, jakým lpíme na dávno zastaralých paradigmatech, jimiž se řídíme, místo toho, co vidíme před sebou, a odmítání brát jeden druhého za bernou minci, vzestup fašismu jako prostředku k posílení vlastního pocitu a rozdělení a obvyklý způsob ničení planety, na níž žijeme, kvůli krátkodobému zisku na úkor těch, kteří přijdou po nás. Ezoterické emoce, které cítím vůči druhým, a způsob, jakým je vztahuju k vlastnímu způsobu zvládání. Impresionistické výtvarné dílo Trisagion, které mistrně vytvořil Phil Lang, ukazuje děsivý způsob, jakým lze tato paradigmata vnímat - jako děsivé struktury, jichž je třeba se obávat, nejasné, ale ostré obrysy; přesto staré, rozpadající se a s generací, která se zoufale drží jejich základů a doufá, že se pod jejich tíhou nezhroutí.

Joe Hawker netvoří složitou muziku a nedělá ji pro masy fanoušků s úmyslem, jak nejvíce se zalíbit. Shrnul to víceméně už kolega Victimer v recenzi na první zásek, od kterého už uplynulo 6 let. Co se změnilo? Rozhodně údernější zvuk, který konečně depresivní meluzíně dodal potřebnou energii. Nezměnil se přístup k muzice, všechno to tam stále je, ale intenzivněji a chce se mi říci, že vyzráleji. Ta deska má sílu nepustit, obklopit posluchače, dokud neskončí. Joe stále tvoří mohutné celky se stopáží, kdy není problém přesáhnout i 25 minut, v tomto pochmurném stylu to ale plyne jako černé vody z hor... kdy čas není třeba vnímat. Deska má hodinu a jsem schopen ji za večer protočit několikrát, protože v sobě má jistou podmanivost. Už jen první celek, rozdělený na tři části, ukončený zběsilou metelicí! Jednoduché, neustále se proplétající motivy, přesto velký a pohlcující pocit majestátnosti té věci. Celá deska ale tak působí, má hluboký osobní podtext. Budu citovat Joea z rozhovoru pro rateyourmusic.com:

Nejsem ani tak duchovní člověk ve smyslu něčeho nadpřirozeného. Moje fascinace těmito tématy vychází jak z mé dřívější indoktrinace katolicismem, tak ze zájmu o psychologii, protože spiritualita je jedinečným lidským stavem. Jsem ateista, ale spiritualita a náboženství jsou pro mě nesmírně fascinující jak z historického, tak ze současného kulturního kontextu. Cítil jsem určitou katarzi, když jsem použil stejná témata, která byla v dětství použita jako zbraň proti mně, a našel jsem v nich svůj vlastní smysl pro "spiritualitu" - ne nutně nadpřirozenou, ale rozhodně pokoj a porozumění. Nejsem od přírody cynik, ale album pro mě bylo způsobem, jak tyto pocity vyčerpat a přetavit je v něco katarzního a pozitivního - způsob, jak můžeme ve víru událostí najít naději.

Nepřekvapí, že se Joe pokusil opustit tento svět (jak přiznává též v rozhovoru). Nerad kostatuji, že to k tomuto stylu prostě tak nějak patří. Z desky cítím ovlivnění všemi těmi Summoning, Saor, Nortt nebo Elysian Blaze. Joe si vystačí sám, složité orchestrace nejsou potřeba, přestože klávesové party jsou nepřeslechnutelné, nestrhávají na sebe zbytečnou pozornost. Často nechává mluvit pouze kytaru,s čímž se vracím ke konstatování na úplném začátku recenze - Joe Hawker netvoří složitou muziku. A za to mu právem díky, i proto jsem se prostě musel o téhle desce zmínit.