Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ethereal Shroud - Trisagion

Ethereal ShroudTrisagion

Ruadek26.10.2023
Zdroj: Flac
Posloucháno na: PC + bedny Presonus Eris E3.5
VERDIKT: Značně magický kousek z roku 2021, který by bylo škoda nezmínit. Joe Hawker vytvořil majestátní black metal, co se slušně dostane pod kůži.

"Trisagion" je výraz, který znamená "třikrát svatý" a používá se pro označení pravoslavného hymnu o třech částech. Každá z písní na albu Trisagion je rozdělena do tří částí. Během posledních šesti let jsem složil tyto tři písně, z nichž každá pojednává o rostoucím cynismu a pohrdání tím, jak jsem začal vnímat svět. Způsob, jakým lpíme na dávno zastaralých paradigmatech, jimiž se řídíme, místo toho, co vidíme před sebou, a odmítání brát jeden druhého za bernou minci, vzestup fašismu jako prostředku k posílení vlastního pocitu a rozdělení a obvyklý způsob ničení planety, na níž žijeme, kvůli krátkodobému zisku na úkor těch, kteří přijdou po nás. Ezoterické emoce, které cítím vůči druhým, a způsob, jakým je vztahuju k vlastnímu způsobu zvládání. Impresionistické výtvarné dílo Trisagion, které mistrně vytvořil Phil Lang, ukazuje děsivý způsob, jakým lze tato paradigmata vnímat - jako děsivé struktury, jichž je třeba se obávat, nejasné, ale ostré obrysy; přesto staré, rozpadající se a s generací, která se zoufale drží jejich základů a doufá, že se pod jejich tíhou nezhroutí.

 

 

Joe Hawker netvoří složitou muziku a nedělá ji pro masy fanoušků s úmyslem, jak nejvíce se zalíbit. Shrnul to víceméně už kolega Victimer v recenzi na první zásek, od kterého už uplynulo 6 let. Co se změnilo? Rozhodně údernější zvuk, který konečně depresivní meluzíně dodal potřebnou energii. Nezměnil se přístup k muzice, všechno to tam stále je, ale intenzivněji a chce se mi říci, že vyzráleji. Ta deska má sílu nepustit, obklopit posluchače, dokud neskončí. Joe stále tvoří mohutné celky se stopáží, kdy není problém přesáhnout i 25 minut, v tomto pochmurném stylu to ale plyne jako černé vody z hor... kdy čas není třeba vnímat. Deska má hodinu a jsem schopen ji za večer protočit několikrát, protože v sobě má jistou podmanivost. Už jen první celek, rozdělený na tři části, ukončený zběsilou metelicí! Jednoduché, neustále se proplétající motivy, přesto velký a pohlcující pocit majestátnosti té věci. Celá deska ale tak působí, má hluboký osobní podtext. Budu citovat Joea z rozhovoru pro rateyourmusic.com:

 

Nejsem ani tak duchovní člověk ve smyslu něčeho nadpřirozeného. Moje fascinace těmito tématy vychází jak z mé dřívější indoktrinace katolicismem, tak ze zájmu o psychologii, protože spiritualita je jedinečným lidským stavem. Jsem ateista, ale spiritualita a náboženství jsou pro mě nesmírně fascinující jak z historického, tak ze současného kulturního kontextu. Cítil jsem určitou katarzi, když jsem použil stejná témata, která byla v dětství použita jako zbraň proti mně, a našel jsem v nich svůj vlastní smysl pro "spiritualitu" - ne nutně nadpřirozenou, ale rozhodně pokoj a porozumění. Nejsem od přírody cynik, ale album pro mě bylo způsobem, jak tyto pocity vyčerpat a přetavit je v něco katarzního a pozitivního - způsob, jak můžeme ve víru událostí najít naději.


Nepřekvapí, že se Joe pokusil opustit tento svět (jak přiznává též v rozhovoru). Nerad kostatuji, že to k tomuto stylu prostě tak nějak patří. Z desky cítím ovlivnění všemi těmi Summoning, Saor, Nortt nebo Elysian Blaze. Joe si vystačí sám, složité orchestrace nejsou potřeba, přestože klávesové party jsou nepřeslechnutelné, nestrhávají na sebe zbytečnou pozornost. Často nechává mluvit pouze kytaru,s čímž se vracím ke konstatování na úplném začátku recenze - Joe Hawker netvoří složitou muziku. A za to mu právem díky, i proto jsem se prostě musel o téhle desce zmínit.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky