Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Že Vám jméno River Ratts nic neříká? To nevadí, mě do nedávné doby bylo taky cizí. Jenže pak se mi pod ruce přimotalo album Hangover Blues a omámení jejich hudbou bylo na světě. No a co že to dělají tak zajímavého, krom přívětivého obrázku na obalu? Dělají bordel, dělají poslechovky, dělají ska, dělají hudbu, která se nedá zařadit a to já vždycky rád.

River Ratts jsou americkou bandou mladých kumpánů, kteří míchají různorodé styly, které aktuálně letí. Obdobu jejich kuchyně byste našli pod jednou střechou třeba na festivalu Mighty Sounds. Jenže tady (pro mě naštěstí) nejsou žádné trumpety, ale čisté kytarové skáčko, neuvěřitelně energický hardcore a taky pohodové rockabilly. Kapela se do toho umí skvěle opřít, že vám vymete pavouky z beden stejně dobře, jako umí složit chytlavou píseň s jednoduchým motivem a přitom vyklidněným obsahem. Takové žánrové výkyvy můžou znamenat maximálně dvě věci. Buďto je všechno v pořádku, funguje to a je to zábava poslouchat, nebo jde o totální blbost bez hlavy a paty. Vzhledem k tomu, že o kapele píšu s určitým nadšením a radostí sobě vlastní, první varianta je správně. Tedy za předpokladu, že vám občasné úlety v muzice nevadí.

Nejvíce bych tvorbu připodobnil k balkánským ujeťákům Hesus Attor, kteří však svou avantgardu uchopují za více humorně laděný límec. To River Ratts mají tvář vážnou, avšak přesto veselou. Dokážou totiž báječně pohladit smyslným oplodňovákem (Dying Sun) a vzápětí rozsekat krutostí (Alone With The Gods). Takové momenty a zvraty vyžadují určitou odvahu a taky trochu cit a rozum, než jen bezduché zamíchání bezpohlavně vyznívající kompilace nápadů. Hangover Blues je deskou, která vás nepřestane překvapovat a především vás nenechá ani na moment v klidu. Za to může hlavně skáčkový podtext některých skladeb, protože ska je přece jen žánr, který ať chcete nebo ne, prostě vybízí k pohybu víc než kterýkoli jiný. A to říkám zcela upřímně, ačkoliv tento styl vyloženě neposlouchám (krom několika kapel, které by se daly spočítat na prstech jedné ruky). Čas od času prostě takové zpestření v přehrávači neuškodí.

Samozřejmě desce lze i sem tam něco vytknout. Tu a tam mi nesedne do noty jistá prvoplánovost a předvídatelnost. Jenže té se snad ani nelze ubránit, takže otázkou je, nakolik je takový vjem překážkou. Pokud si chcete vyloženě vyčistit hlavu a trochu se nechat myšlenkama odnést do prázdna (v dobrém slova smyslu), pak určitě nebude od věci, když bude toto album po ruce. Zaručeně vás zaujme jeho barvitá škála nápadů, které jsou perfektně rozprostřeny po celé nahrávce a utvářejí tak jeden až avantgardní celek. Za flígr vás chytnou šlapavé hardcore pasáže s totálně vypjatým screamem nebo příjemně uzemní kytarové poslechovky s výrazným čistým vokálem. Není od věci se zaměřit přímo na kytary, na kterých celá muzika River Ratts tak nějak stojí. No, Tom Morello to sice není, ale inspiraci u něj chvilkami pocítím. Nejspíš to bude onou pestrostí a jistou šíleností takové hudby.

Agrese a nápaditost kapele rozhodně nechybí. Zatím s takovým přetlakem emocí dokážou zacházet velice slibně. Dokážou v té změti dnešní hudby jít vlastní cestou a přitom využívat motivy, které na druhou stranu moc dobře znáte a máte je svým způsobem zažité. Chce to otevřít svou mysl a nechat do ní vstoupit vliv moderního dějství, ačkoliv ta představa zní příšerně a třeba jsem to i nešikovně napsal. Nicméně tady je škoda každého slova, protože Hangover Blues se musí především okusit jako celek a celé se to musí prožít. Mám tu sice nějakou tu ukázku mezi řádky, jenže ty nedokážou plnohodnotně prezentovat celou nahrávku, která každou svou minutou útočí na jiné chuťové smysly.