Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Respektovat kapelu Europe, to není jen o tom, že skáčete metr vysoko při poslechu The Final Countdown nebo brečíte u Carrie. V poslední době tento švédský kvintet již několikrát přesvědčil, že jej lze mít rád, i když třeba obě zmíněné hitovky (nebo cokoli jiného z před tří dekád - navoněného a lakem na vlasy stříknutého) dočista nesnášíte. Ačkoli se z hlediska prodejnosti museli Europe sklonit před duchem doby a z milionů zvolna přejít na statisíce, pšenka jim v novém miléniu kvete pěkně a od roku 2003 tu máme už šesté album, celkově pak jedenácté.

Je to pár let, co se Europe nevratně zamilovali do purpurového odstínu rockové historie a podobně jako staří psi také oni nové kousky k životu nepotřebují. Zemitý hard rock pokračuje tam, kde zůstal zapíchnutý kolík z předchozí šachové partie a nic na tom nezměnilo ani turné k třicátému výročí alba The Final Countdown, které jistě mohlo do kompozičních návyků přimíchat trochu nostalgie. Producent Dave Cobb zůstal na svém trůnu, pouze si ho nechal převézt do studií Abbey Road, kde se s kapelou zavřel na dva týdny a dle sloupečku “credits” u skladeb tam stejně jako posledně neseděl jen kvůli kroucení knoflíků.

Všechno by nasvědčovalo tomu, že Walk the Earth bude dalším výstavním kusem kamenického kumštu, ale tentokrát se mi zdá, že materiál pro potenciální monolit nebyl vybrán s potřebnou důsledností. Jakoby se Europe částečně spokojili s kvalitou druhé jakosti a v některých skladbách zanechali nerovnosti a praskliny. Vágní riff uprostřed Kingdom United mě sice nebaví, ale dejme tomu, že je to jen detail. Zato songy jako Wolves nebo Haze jsou vybledlé v celé své šíři, neboť jim chybí výraznější nápad. I emocemi napuštěná Pictures mne přes všechnu tu naléhavost nechává spíše vyčkávajícího a popravdě to nevypadá, že bych se nějakého rozuzlení dočkal. Nelze se ubránit srovnání s předchůdcem a nezbývá mi než konstatovat, že Walk the Earth v tomto ohledu zaostává. Že to tak vnímám především v momentech, které nejsou pro Europe poslední dekády zrovna typické, je buď důkazem mé omezenosti, nebo toho, že kapela není pevná v kramflecích úplně všude, kde si namane.

Mé připomínky neberte jako návod, jak si album nepřipustit k tělu. Přívětivých chvil a zářných příkladů prosperující rockové instituce obsahuje celou řadu, jen s tím napětím během poslechu je to někdy takové nemastné. Aniž bych nějak vyhledával vítr ve vlasech, rychlejší kousky Gto a Whenever You’re Ready mají perfektní tah a duch Deep Purple při nich buší do stolu jako smyslů zbavený přízrak. Do množiny sladkých plodů této loňské evropské sklizně řadím i hymnickou titulní skladbu, ačkoli některé Michaeliho klávesové rejstříky mně přijdou staromódní až moc. A nesmím zapomenout ani na závěrečnou Turn to Dust, která střídá několik nálad, aby její majestátní závěr nakonec schytal břitký knock-out jako z noirového filmu. Tak vidíte, zas tak zlé to není. Zkrátka album písniček, které baví tu více, tu méně.