Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V souvislosti s blížícím se pražským koncertem Evoken (na který si musím nechat zajít chuť, ksakru!) mně došlo, že připomenout si loňský zářez těchto Američanů trochu soustředěnějším textem než jen ozvěnářským tlacháním by nemusel být špatný nápad. Od myšlenky k činu absolvuji co se týče psaní recenzí obvykle dosti trnitou cestu, která nezřídka končí letem zmuchlaného papíru do koše, ale solární hot jóga posledních dní mě přikovala k ponku ve sklepě, kde se mi v chládku podařilo udržet pozornost mezi ušima do té míry, že je z toho dnešní povídání.

Evoken. Americká legenda funerálního doomu. Aktivní už od půlky devadesátých let se sedmi studiovými alby vyrovnané kvality. Jméno, které budí respekt, přestože není středem pozornosti tak často jako jiné spolky s agilnějším marketingem. Pokud máte rádi dlouhé, těžké a syrové nahrávky Evoken, zřejmě s vámi není něco v pořádku a možná byste to měli řešit. V podstatě celý žánr je tak trochu k zamyšlení, představím-li si optiku normálního smrtelníka, který pod pojmem rytmus chápe něco, co vybízí k pohybu nebo v horším případě k lascivnímu pohupování v bocích. Ve funerálku se nic takového neděje. Rytmus a jeho nerozlučný parťák tempo jsou zde zpravidla sehraným ústrojím mučivého drásání trpělivosti posluchače a nálada nahrávek spíš než nutkání tančit vyvolává dusivou tíseň. Evoken jsou taky takoví. Podladění, vytrvalí a žánruvěrní (hm, zní to jako žáruvzdorní, to by u pohřbu mohl být problém…). Protože jsem stižen stejnou úchylkou jako ostatní příznivci Evoken, nacházím v té tísni a nepohodlí útěchu a zalíbení. Totiž už po pár posleších se karta obrací a jakmile na povrch prosáknou první pramínky zvrácené krásy, jsem v tom až po uši. Nakonec i vám se může stát, že tlakem shůry pokleknete na kolena a celí blažení si v tom smrdutém výronu vymácháte držku.

Hudba Evoken mi dlouhodobě připadá zvláštní v tom, že ačkoli ve mně během seznamování vždycky vyvolává úzkostné nepohodlí a pocity neznámého zla, zatím nikdy jsem z ní necítil beznaděj. Zatímco pro hlubiny neodvratných konců nebo vize spálené země si chodím za jinými kořenáři, kteří vyhánějí lidskost z těla pekelným deformováním elektrického signálu (např. Wreck of the Hesperus), u Evoken nacházím spíš bezútěšnou klaustrofobii neznámých nočních můr, v jejichž revíru to naopak žije rozmanitými fantaskními výlevy. Snový svět Evoken je plný nástrah, oblud a hlubokých jám, ale v tajuplných zákoutích potemnělého prostředí to pulzuje a tepe, dýchá a metabolizuje. 

Koncepční dílo Mendacium pojednávající o mnichovi ze 14. století, který uzavřen ve své komnatě čelí bolestivým útrapám těžké nemoci, rozvíjí myšlenku, jak tenká je hranice mezi vlastní myslí a vnějším světem a do jaké míry jsou ve hře další roviny realit a co nám můžou “nabídnout”. Jako běžní smrtelníci bychom pod pokličkou bytí neměli vidět nic víc než klamnou páru, kterou si vlastním přesvědčením nebo vírou jenom přihušťujeme. Pravda je nám odepřena, zato teorií a fabulací je spousta, čímž máme o zábavu postaráno alespoň do okamžiku, kdy to s námi definitivně sekne. Když to necháte na odvážných odbornících, může z toho vzniknout pěkný kousek umění, právě jako tady toto album, které překypuje látkou k fascinaci i zamyšlení. 

Mendacium je spojením hudební nádhery, obrazového uhranutí a mrazivého konceptu. Z poslechu může být úzko - třeba už jen úvod skladby Matins je jako valící se pohroma nadpřirozeného původu - a není úplně snadné se celou hodinou prokousat bez jediné myšlenky na ústup. Přimět chlupy na zátylku k povstání, v tom jsou Evoken opravdu spolehliví a proto je milujeme. Vy ostatní na to nějak přijdete, přinejhorším zavření v ložnici, bolestí břicha stočení do fetálního klubíčka. Na druhou stranu snový nádech některých pasáží (za všechny krátké intermezzo Vesper v závěru alba nebo krásný, melancholií prodchnutý opus Sext) musí vzbuzovat jedině okouzlení, nikoli odpor. Spousta melodií na nahrávce je v podstatě líbivých, harmonie jsou hladivé a jdou posluchači vstříc s otevřenou náručí. 

Mendacium je takový zralý plod doomovníku, kypící z jedné strany neodolatelnou sladkostí, z druhé strany nahnilý a zkažený neznámou chorobou. Například kytarová souhra v harmonii s klávesami je většinou dokonalost sama, rytmika však zvláštním škrobeným způsobem tu a tam škytne a vytrhne mě ze snění. Ne, nevadí mi to, však už to kapela tak má roky a vlastně i díky tomu ji celkem bezpečně poznám. Zřejmě bez ohledu na to, kdo sedí za pultíkem (po dvaceti letech od Antithesis of Light je to opět Ron “Bumblefoot” Thal, jinak chlapík známý spíše z Guns’n’Roses, případně z progmetalového superbandu Sons of Apollo), Evoken vědí, jakým způsobem svůj svět narýsovat pro veřejnost. Jakoby teprve spojení dvou protichůdných chutí - krásy a hnusu, ladnosti a syrovosti - byl ten pravý recept, jak dosáhnout vytoužené slasti. 

Já říkám, že to zase funguje báječně a potvrzuji, že Evoken po sedmi letech rozevřeli svůj démonický chřtán s přesvědčivostí, která mě hřeje na srdci. Mendacium mistrně navazuje na své výborné předchůdce a přestože je to stále okrajová záležitost pro trpělivější posluchače, skýtá mnoho nanejvýš muzikálních a vyzrálých kompozic, které umí zvýšit tep několika různými způsoby, věřím, že i nefuneralistům. Tak šup do ložnice.