Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Ex Deo - Romulus

Ex DeoRomulus

Bhut17.5.2012
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Římské legie jsou opět v pozoru, tentokrát pod kataklysmatickým vedením Maurizia, který se rozhodl navrátit světu velikost Římského impéria. Povedené dílo, chvílemi se jevící jako strhující, ovšem záhy potupeno monotónností a opakováním sebe sama.

Projekt Ex Deo není ničím jiným, než výtvorem samotného zpěváka kanadských Kataklysm Maurizia Iaconoa a jak je již zřejmé z některých starších desek Kataklysm, libuje si v opěvování románské mytologie a i přímo historických dějinných událostí kolem Říma. Ve svém projektu Ex Deo nechal své válečné myšlenky vybojovat a na desce Romulus, jak už z názvu vyplývá, počal rozebírat dějinné prvky starověkého Říma. Z desky doslova číší síla oněch legií, které posluchače po celou dobu provází a neustále pochodují kolem něj. V určitých momentech se mi pod kůži vrýval pocit, že poslouchám jakýsi soundtrack k nějakému historicko-válečnému filmu. 

 

Deska jako celek se však nese ve středně rychlém tempu a chvílemi nastává mrtvý bod, kdy se uši unaví a nemohou strávit tóny, které se linou z reprodukturů. Deska je však poměrně vyvážená a ve chvíli, kdy začne nudit, se objeví poněkud chytlavější kousek. Můžeme o ní říci, že jejím kladem jsou střídmě použité melodie, které nijak nevynikají a ani nijak neztrácejí svou sílu. Jsou rozumně použity do vhodných pasáží a mile oživují celkový poslech. Důležitým prvkem hudby Ex Deo je používání orchestrálních pasáží, které jsou jako vystřiženy z mytologických bitev a římských tažení. Honosně zkrášlují určitá místa desky a jsou užita opět s rozmyšlenou měrou, tudíž nikterak nevyčuhují. Ovšem co se musí přiznat, je znatelný vliv domovské kapely Kataklysm. Nejde zcela říci, že deska Romulus je úplně stejná s počiny Kataklysm, ale jistá podobnost se nabízí. Samozřejmě že hlavním pojítkem bude Maurizio a jeho osobitý hlas, jež dodává kapelám určitý punc a tvrdost. Celkový pohled na počin však není nijak jásavý - deska má své kouzlo, ale nijak se nepohybuje. Jak bylo řečeno výše, v některých momentech jsou hluchá místa, která se brzy oposlouchají a začínají nudit. Dále je tu jednolité tempo, které se taktéž nikam nehrne, ani nezbrzďuje. Album si jede po svém a pouze některé aspekty ho o trochu povyšují nad pomyslný průměr. 


Otvírákem počinu je stejnojmenná píseň jako celé album – Romulus. Patří mezi ty zdařilejší kousky, ze skladby je cítit síla, což bylo jistě účelem. Dalším silnějším momentem je třetí skladba Cry Havoc, sice ne tolik chytlavá co titulní song, ale má pevné místo. Pak už deska upadá do jakéhosi stereotypu… Ale pátým songem Invictus se posluchač probere a nabírá sílu. Refrén této písničky je dosti chytlavý a nebál bych se říci, že díky jeho struktuře jsou určití vyznavači jisté ideologie ochotni zvedat pravou ruku do výšin zimních závějí. V dalším pokračování má deska zase svůj osobitý tvar. Při startu sedmé Legio XIII se kolem posluchače prožene kompletní legie římských vojáků. Skladba má opět hitový charakter, ale nijak zbytečně nevystrkuje své parůžky nad ostatní písně. Následující zbytek počinu má zase svůj průměrný náboj. Jedná se o náplň melodických kytar, mocných orchestrálních vstupů a bouřlivého zpěvu. Závěrečná The Pantheon (Jupiter’s Reign) je jakýmsi outrem celého alba. Svou podobu má instrumentální a to pouze v orchestrální verzi. Stále však neztrácí své nasazení a svým vnitřkem je nabita energií vzdalujících se vojsk římského impéria.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky