Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Právě zabarvení jejího hlasu mě přinutilo si desku stáhnout a věnovat jí trochu času. Její zpěv ve spojení s melodickou, často spíš jen na oko přitvrzenou hudbou tvoří lehce vstřebatelný elixír, který u citlivějších jedinců může přivodit upřímnou husí kůži a ruměnec ve tváři. Mohou za to jednoduché, ale citově působící skladby plné silných refrénů a gradujících rozuzlení. Hudebně se to nevymyká moderním kapelám křížícím populární rockové žánry, kde se jen občas mihne originálnější nápad, ale špatné to rozhodně není. Na své si přijdou hlavně mladší generace, vyklubaní rebelové divokých myšlenek, kteří si doma nerozumí s rodiči, protože zrovna prochází nelehkým obdobím vývoje. Vše podstatné vysvětluje klip ke skladbě Can´t Break Me Down ze stejnojmenného singlu z roku 2005. Zná to asi každý.

Kdo vlastně jsou Exilia? Pocházejí z Milána, fungují už od roku 1998 a album Purity je šesté v jejich diskografii. Přesto u nás zůstávají spíš neznámou kapelou a to i přesto, že v roce 2004 předskakovali takovým superstars jako jsou Rammstein na jejich pražském koncertu! Jejich styl by se dal jednoduše popsat jako melodický crossover ovlivněný nu-metalem. Hromady drsných riffů v kombinaci s množstvím jemnějších pasáží a hitovkových refrénů zacílených na široké masy. Blíží se to představě stadiónovek typu Die Happy nebo spíš Guano Apes, které umí stvořit silné hity drtící hladové fanoušky.

Vůdčí postavou je zpěvačka a kytaristka Masha, která má zajímavě zastřený hlas. Buď hodně kouří, nebo natáčí jen v časech, kdy ji klátí angína. Anebo je od přírody obdařena barvou hlasu, která je zajímavá a velmi sexy. A právě ta nakřáplost působí jako jeden z mála přirozených prvků v okolní změti efektů. Výrazný křik i klidně odzpívané pasáže ukazují dvě sebejisté polohy živelné zpěvačky, která dávkuje oba póly svého hlasu přesně podle instrukcí zpoza svých zad. Jak hlasem tak i pohybem na sebe strhává pozornost a stává se živoucím logem kapely.

Snad už klasikou je v tomto ranku hudby časté použití elektroniky, různé šumy a efekty, až se to v některých momentech blíží industriálně zaměřeným spolkům žijícím z hluku probuzeného kosmodromu. Moderní aranže mají jasný cíl a tím je vynahradit absenci silných motivů fešáckým zaobalením spíš průměrné práce. Což je trošku krátkozraké a po opakovaných posleších se z pod nánosu leštidel víc a víc prosazuje dojem, že album plave na levné a povrchní hladině, pod kterou se nenachází žádná hloubka. Kapela hledá svoje opodstatnění, ale ta cesta ji zřejmě baví. Nesmiřitelný hledač hlubokých pravd by měl jít o dům dál, ale z mého pohledu by byla škoda kapelu zavrhnout jako módní zbytečnost. Exilia tvoří přístupnou a celou svou duší mladou hudbu, která se dobře poslouchá a funguje ve svém zaměření. Je to jízda na vlně populárního stylu a tak je potřeba k tomu přistupovat.