Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Explosions In The Sky - End

Explosions In The SkyEnd

Symptom30.11.2023
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Adam Audio A7V / Marshall Minor
VERDIKT: Doba, kdy texaské kvarteto nejenže znělo z reproduktorů, ale doslova s námi bylo v místnosti, pominula.

Nečekal jsem nic a nejsem zklamán. První přehrání novinky End se odehrála ve znamení nenadšení. Nahrávka prosvištěla kolem jako všední den plný pracovních povinností a jediné, co jsem s jistotou schopen zkonstatovat je: a) i bez nápovědy poznáte, že hrají Explosions In The Sky; b) až na pár výjimek je to celé tak trochu bez života; c) některé repetitivní pasáže s explozivními bubny mi drhnou v uchu. Buďto je mé post-rockové období nenávratně za mnou a jsem v žánru ztracen, nebo kapela zkrátka vyprodukovala méně záživné album. I to se stává.

 

Po takhle pesimistickém úvodu cítím potřebu desce vrátit alespoň trochu lesku a slávy. Kapela tentokrát kontempluje nad otázkou života smrti a konce obecně, ať už ve vztahu nebo přátelství. Své pocity zhudebňuje hlasitě a kontrastně, jak jsme zvyklí. Každá ze skladeb je vybavena vlastním osobním příběhem a název alba v sobě má koncentrovat i pozitivní aspekty konců. To ostatně vždycky byl trademark amerického čtyřlístku, jakýsi otisk naděje a dávka jistoty v pozadí, že všechno bude dobrý.

 

Předchozí řadovku Wilderness (2016), která svým alternativním přístupem udělala menší vlnku na stojatých vodách post-rockového rybníčku, jsem s určitými výhradami přijal. End je v zásadě dobrá deska, dotažená a dobře zahraná. Akorát není mnoho důvodů, proč se k ní vracet. Některé gradace zkresleného zvuku rvou místo chlopní repráky (závěr Moving a Peace Or Quiet). Srdíčko zabušilo u skvělé předposlední pecky The Fight, která v sobě má drama i pohlazení. Poslední It's Never Going To Stop nabídne předlouhé intro, co když už začne tepat a vyvolávat ducha desky Take Care, Take Care, Take Care (2011) – kéž by přišlo i stejné nasazení, utopí se v klavírní atmosféře a vyzní do ztracena.

 

Neprobádané horizonty už zřejmě nejsou motiv, který by na řadovém albu hnal kapelu kupředu. Čtveřice je zcela ponořená ve vzorcích žánru, který důvěrně zná, a kromě dalších sedmi nových skladeb s klasickým rukopisem nepřináší nic moc nového. Přičteme-li nedostatek chytlavých momentů, údernosti a epiky, není to pro celek ta nejlepší vizitka. Zejména s ohledem na fakt, že by se mělo jednat – jak název naznačuje – o poslední dílo a tečku za kariérou jedné z velkých kapel. Propagace tvrdí, že se jedná o možná nejvelkolepější album diskografie… Za mě dobrý, neurazí ani nenadchne, ale nejostřejší tužky v penále bych rozhodně hledal mezi staršími deskami.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky