Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Opravdu nevím, jak to Daniel Neagoe dělá. Chrlí jednu nahrávku za druhou pod různými projekty, a všechno se dá přinejmenším poslouchat. Kde bere tolik inspirace, času a chuti… Neskutečným Clouds jsem se věnoval nedávno, Daius vlastně také. Stylově Danielovu produkci pojí hluboká melancholie a drtivá atmosféra. A také doom metal. Tu jemnější, tu hrozivější. V Eye of Solitude se od začátku věnuje nejpochmurnější odnoži nejpomalejšího metalového ranku, tedy funeral doomu.

V řadách Eye of Solitude se prostřídala řada muzikantů, nicméně poslední nahrávky si nahrál Neagoe sám. Zajímalo by mě, zda úbytek kolegů znamená fakt, že je Daniel náročný šéf, jehož nároky nelze beze zbytku splnit, nebo se s ním jednoduše nedá vydržet. S ohledem na ponurost jeho umění je zřejmé, že se nejedná o jednoduchou osobnost. Ať už je tomu jak chce, funeral doom vyžaduje emoční zátěž a uvěřitelnou bolest, a to Eye of Solitude i na své sedmé dlouhohrající desce bezesporu nabízí.

Hned na první pohled vidíme, že se jedná o regulérně nejkratší nahrávku s nejmenším počtem skladeb. Trojice označená Part I až Part III se rozprostírá na necelé tři čtvrtě hodince, což není na doomovou fošnu nic moc. Skladby jsou se svou stopáží jedna deset a dvě víc než šestnáct minut natolik umně promyšleny a zaranžovány, že představují osobitý a vlastně daleko obšírnější vesmír, než by se na první pohled zdálo. Vše volně plyne tentokrát bez bouřlivých vstupů s evokacemi ambientu s příměsí temné bolesti a smrtelného chladu. Nedočkáme se žádné ozdoby v podobě ženských vokálů, jemných mužských vokálů (ty mi chybí), ani zrychlení jak se párkrát v minulosti stalo.

Obdivuju, že se Daniel v Eye of Solitude vyhýbá nastavených cest, které kdysi vytyčily britské veličiny. Ano, kdo chce, uslyší náznaky raných MDB či psychedelického vrstvení Esoteric. Daniel Neagoe se však natolik noří do své vlastní duše a vlastních vizí natolik hluboko a upřímně, že se možných odkazů dotýká pouze lehce. V podstatě se stal inspirací sám sobě. Na druhou stranu – srovnejte Clouds, Eye of Solitude nebo třeba Aphonic Threnody. Nejde to, že? Obdivuhodné.

Kacířská trojčlenná sbírka Godless rozvíjí bezbožný rituál, který je dokonalým průvodcem zimy, chladu a dlouhé noci. V těchto dnech, kdy je vše těžko viditelné, matoucí, lze boha hledat marně. Byť kolem vás tepe dav, necítíte ho skrz clonu vlastní osamocenosti. Neslyšíte jeho hluk přes svůj zoufalý křik. Godless může znalci stylového ranku kromě chladu přinést také pohlazení. Klávesové melodie ve spojení s příjemně zabarvenými kytarami a decentními rytmy s takřka neslyšitelným tlukotem po odhrnutí nepřístupné slupky zla ukrývají totiž nesmírné množství nádherných melodických linií a utišujících emocí. Jste nemocní? Godless může být lékem. Ale také zkázou a smrtí.