Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Eyehategod - Eyehategod

EyehategodEyehategod

Bhut11.6.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Zábava čiší z každého koutu a přitom si hudba zachovává důstojný zevnějšek bez opiček a laciných grimas. Na své si přijde vskutku každý. Jak milovníci svižných výjezdů, tak jedinci brodící se spíše v táhlých rašeliništích.

Víte, jaké to je, když oko nenávidí boha? Je mi jasné, že mnozí z vás to jistě vědět budou, jelikož se tahle šarvátka táhne od roku 1988. Na svědomí ji mají ostřílení muzikanti, kteří vědí, jak si s takovou nenávistí nejlépe pohrát a jak ji dát nejvíce najevo. Však také nikam nespěchají, letošní eponymní řadová deska Eyehategod je teprve pátá v celé diskografii kapely a od předchozí řadovky ji dělí předlouhých čtrnáct let.

 

Dalšímu představování kapely se vyhýbám, neb jméno je to dosti zvučné a každý explorer bahenních a jinak špinavých kovů o něj musel zakopnout. Jde o bandu hutnou, těžkopádnou a přitom neskonale agresivní. Zejména onou divokostí a výbušností se kladně zapsala do pamětí svých oddaných. Na novém albu se tomuto výrazu pochopitelně nevyhýbají, nýbrž jej opět servírují plnými doušky. Třeba hned úvodní věc Agitation! Propaganda! je masakr jak řemen. Po tomto svižném úvodu už pánové postupně zvolňují a hrají si s každičkým tónem kytar; právě na nich to stojí především. K poslechu se tak nabízí značné množství kvílivých a hlubokých táhlých tónů, které dělají tento žánr tím, čím je. Sabaťárny jsou stále v kurzu a když je umí někdo chytnout za ten správný konec a vtisknout do nich punc originality, záživný výsledek je na světě.

 

Při zpětném pohledu na album jako celek lze velice snadno přiznat to, že si s ním autoři při jeho tvoření vyloženě hráli. Zábava čiší z každého koutu a přitom si hudba zachovává důstojný zevnějšek bez opiček a laciných grimas. Jde o trhavé tempo, kdy bicmen nenechá dokmitat jedinou blánu a dohoupat žádný činel. Pořád se něco děje, pořád se někam pospíchá, pořád se někam valí. Zpěv funguje přesně jako jedovatý šrapnel, který tuhle sází palebnou kadencí (Framed To The Wall) a jinde zas líně a spíš občasně plive po posluchači (Worthless Rescue). Je mi opravdu potěšením něco takového poslouchat, protože vím, že to nebude jen tak, pro podbarvení jiné činnosti. Tahle nahrávka vybízí k soustředěnému poslechu a hodlá svému posluchači ukázat vše, co lze v rámci sludge metalu vůbec nabídnout. A snad i proto řadím po delší čas tuto kapelu ke špici jmen daného stylu. Na své si přijde vskutku každý. Jak milovníci svižných výjezdů, tak jedinci brodící se spíše v táhlých rašeliništích.

 

 

Jen škoda poměrně nízké dynamiky, neb nedá plně vyniknout všem hrubým zákoutím desky a zurčivé tóny sludge utápí v bzučícím neurčitém lomozu. Třeba taková Flags And Cities Bound by si to zasloužila. Jde o nejdelší a nejexperimentálnější skladbu z celé desky, která mnohé kombinuje a ve chvíli, kdy člověk přidá volume, se výsledek nepříjemně slévá.

 

Ve výsledku ale mohu říct, že jde opět o zdařilý kousek, který potěší každého fandu téhle bandy i jejího novopečeného okukovatele, kterému voní daný žánr. Návštěvníci letošního ročníku Obscene Extreme se mají nač těšit, jedním z headlinerů festu jsou totiž právě Eyehategod.  


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Peťan / 15.6.14 20:24odpovědět

Hmm hmm, budu muset do Obscenu poslechnout :-) Recenze pěkná, navnadila mě na poslech. Přiznávám se, že od Eyehategod znám jen první dvě desky, které jsou výborné. Musím doplnit mezery hehe

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky