Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pokud jde o táborské F.O.B., musím upřímně přiznat poměrně zásadní mezeru ve znalostech jejich muziky. Určitě jsem v historii slyšel některé jejich desky, ale moc toho ve mně nezůstalo. Mám takového tucha, že jsem je viděl na jednom z prvních ročníků Fajt Festu, ale ani tam se základy pro nějaký bližší vztah nepoložily. Mám takové povědomí o tom, co hrají, ale detaily po mně nechtějte. A zhruba v tomto kontextu rovněž přistupujte k dnešní recenzi, která se bude týkat jejich nové desky (nové od srpna) Outside the Palace Walls. Ta je jejich sedmou řadovkou v rámci diskografie a přichází po poměrně dlouhé mezeře sedmi let od předchozího alba ...and Foes Have Become Our Masters (2015).

Ještě před samotným poslechem mě osobně tohle album zaujalo v tom, že vlivem něžné péče České pošty přišlo rozlomené napůl, což jsem ještě nezažil, neviděl a trochu mi dalo myšlenkově zabrat, co se vlastně mohlo stát, že cestu z Tábora na Vysočinu nepřežil ani digipak, ani samotný CD kotouč. Poslech tedy probíhal z komprimovaného digitálního formátu (mp3), ale i přesto si můžu dovolit napsat, že pokud se rozhodnete CD zakoupit, dostane se vám do rukou poměrně důstojně zpracovaný nosič (fotky ZDE a ZDE). 6-panelový digipak nemá sice booklet, ale ve svých útrobách obsahuje více méně všechno, co lze od takového digipaku očekávat, takže pokud budete mít víc štěstí než já, nebo raději využijete služeb nějaké férovější přepravní společnosti, dostanete do sbírky solidní kousek.

Hudebně jsou F.O.B. zhruba někde tam, kde bych je na základě svých podvědomých představ očekával – někde na hranici mezi death metalem a metalcorem, o kterém bych napsal, že je docela moderní, tak zhruba před dvaceti lety. Kromě typického střídání dvou vokálních poloh album charakterizuje především jistá zběsilost hnaná především bubeníkem, díky které nahrávka nenabízí žádné místo k oddechu a těch 39 minut lze pojmout jako jeden monolitický celek. Nedá mi to nenapsat, že jisté rozčlenění nahrávky na menší celky a vložení nějakých odlehčenějších skladeb či meziher by poslechovému zážitku pomohlo, byť asi chápu, že kapela to chtěla přesně takto. Soudím tak podle toho, že pokud je z desky něco cítit, tak suverenita v provedení a v záměru, a naprostá soudržnost alba od začátku až do konce. Má to sice tu nevýhodu, že skladby se podobají jedna druhé a k pocitu podobného střihu podle stejné šablony není daleko, na druhou stranu v tom je cítit kus zkušenosti a jasné vize.

Jistou formu proměny tak nabízí jen některá místa jako třeba docela temná skladba The Circle, která se vystříhala melodickému refrénu s čistější hlasovou polohou a nabízí spíše deathmetalové hudební hody, a pak třeba i skladba následná God Forsaken, která místy roztroušenou kytarovou disharmonií zahraje na notu skutečné metalové moderny (zkuste bandcamp). Víc nad rámec standardů toho deska nenabízí, čímž ale netvrdím, že by ten zbytek byl špatný. F.O.B. své jisté umí dobře, sloky jsou řádně hutné, jak jsem psal až zběsilé, refrény melodické, zpěvné a uměřeně naléhavé, ale hlavně za mě nikoliv přeslazené. Ve srovnání s některými metalcorovými spolky je tohle pořád ještě slušný nášup, který se vyhýbá emočnímu kýči dalekým obloukem.

Bolestivou stránkou desky je její zvuk, se kterým se nedokážu ztotožnit, a tu bolestivost myslím úplně doslova. Jestli jsem tady před pár dny psal o desce Playhouse z produkce Amáka a jeho Golden Hive, nebylo to nic proti tomu, jak zdecimované je tohle album. Pokud jde o charakter zvuku jako takového, jeho současnost, čistota a pocit „vyrobenosti“ mě nijak nepřekvapuje, to asi patří k věci a k žánru jako takovému. Může se mi třeba nelíbit sejmutí bicích, které zní hodně uměle, ale je to asi jen můj pocit. Na druhou stranu nejde neslyšet dost brutální dynamické zkreslení, dané naprosto nekompromisní kompresí a v dnešní době už docela neslýchaným tvrdým clippingem. Řečeno jednoduše, album je strašně nařvané, hlasité a poslechově agresivní a unavující. Poslech jen na vlastní nebezpečí.