Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
F. S. - F151S

F. S.F151S

Jirka D.24.2.2026
Zdroj: CD v 4-panelovém digipaku // promo od kapely
Posloucháno na: SONY XA5ES / SONY TA-F730ES / TANNOY Prestige Turnberry GR
VERDIKT: Kytarová deska jedné teplické kapely, která zní tak trochu navzdory současným trendům.

Znáte kapelu F. S.? Já jsem neznal a když se úplně na začátku letošního roku tahle teplická formace ozvala, jestli bychom nenapsali pár slov o jejich aktuálně vydaném CD F151S, trochu jsem se v těch písmenkách a číslech ztrácel. Co znamená F. S., netuším, ale asi to nebude Forgotten Silence. Proč se album jmenuje F151S, netuším taky, ale jinak jsem samozřejmě ten pravý, který by vám měl o téhle nahrávce něco napsat. Život je plný paradoxů, tak se s tím smiřme.

 

Kapela jako taková funguje prý od roku 1993, ale když jsem si pročítal její historii, tak z těch více jak třiceti let jich spoustu spíš nehrála nebo nefungovala nebo hibernovala, čímž se možná vysvětluje to, že jejich zkratka jméno se příliš nerozšířilo prostorem. Když byste zavítali na bandcamp profil kapely, dohledáte desku KrootenHead z roku 2007, desku 2nd Age Selection z roku 2015, no a rovněž aktuální album F151S, u něhož si asi všimnete časové zrady – nahrávka ve své digitální podobě vyšla už v listopadu 2021. Navíc se nahrávala během roku 2019, takže to, co v tento čas vyšlo na CD, je vlastně už docela starý materiál. Je to problém? Samozřejmě není.

 

F. S. band

 

Pět skladeb, které album obsahuje, není příliš mnoho a i když některé z nich nejsou žádné krátké popěvky (bavíme se o kompozicích dosahujících většinou šest až sedm minut), pořád to není dost ani na půlhodinku poslechu. Je to problém? Možná trochu… Na druhou stranu se musím hned v úvodu přiznat, že obsahově, hudebně, mě to album vyloženě baví, protože vyrůstá z období, které je mi blízké a kdysi dávno mě formovalo. Devadesátá léta, směs noise rocku, hardcoru, punku, alternative rocku, kytarový sound, lehký nadhled kořeněný uvolněností a neortodoxním přístupem. Můžeme to pro jednoduchost nazvat crossover, i když je mi jasné, že si pod tím každý představí něco trochu jiného. Za mě je to tak v pořádku. Tehdy, v těch devadesátkách, takových kapel existoval ranec na každém trochu větším městě a do dnešních časů jich moc nepřežilo. Na F. S. lze z tohoto pohledu nahlížet jako na takovou fosilii zašlých časů, což ale píšu s plným vědomím toho, že jejich hudba mě vyloženě baví.

 

Můžeme dumat nad tím, proč úvodní Phantom Pain začíná půlminutovým skoro tichem a jaký to má smysl, dokud se nezačne něco vyloženě dít, protože těch dalších šest minut … tyjo, to mám rád. Pokřivené (ne)harmonie, rytmický běh přes překážky, změny tempa, podprahová nervnost, ale současně i lehkost a pocit, že to všechno hraje s palcem v nose. Angličtina není úplně to ono (výrazněji je slyšet ve skladbě Putsch), ale jinak mně poměrně dominantní zpěvákův projev sedí a v podstatě není co vytknout. Celkově je to model, který v různých odstínech utváří většinu ostatních skladeb – ty lze jen těžko zařadit jako klasické kompozice s typickou rockovou strukturou. F. S. jsou přemýšliví a hraví, aniž by ale ztráceli energii nebo se utápěli v neuchopitelných experimentech. Současně ale umí z nároků na netypický projev slevit a poskládat jednoduchou, přímočarou věc, čímž tedy myslím skladbu Amon (False God) - rychlá záležitost, z níž na mě lehce dýchá styl Jello Biafry.

 

Jestli album něco nemá, tak komerční nebo aspoň všeobecně přijatelný potenciál. Na to je zahrané příliš svobodně, příliš autenticky a pro dnešní rychlou a povrchní dobu zní prostě jinak. Divně. Osobně mi to přijde jako jeho největší přednost a jestli jsem někde výš psal, že v tom slyším relikvii devadesátých let, tak ano, základ je někde tam, ale jinak je to časově spíš univerzální, chytrá a osobitá deska. Líbí se mi.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky