Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Facebreaker - Infected

FacebreakerInfected

Sarapis3.2.2011
Zdroj: mp3 (320)
Posloucháno na: PC + bedny Genius / sluchátka AKG K44
VERDIKT: Máte-li rádi klasický death metal severského střihu s občasnými přesahy za oceán, 37-minutová procházka starým hřbitovem s otevřenými hroby vám rozhodně neublíží. Kousnutí přijmete s díky

Švédští Facebreaker sice na svém posledním albu nepřicházejí s ničím výjimečným, ale jejich death metalové tanyny s oživlými nebožtíky je vysoce poslouchatelné a nakažlivé. Název desky „Infected“ je tedy opravdu výstižný, nákaza se šíří. Mimochodem v těchto dnech velmi aktuální…

Kapela funguje už více než deset let a na svém kontě má včetně novinky tři regulérní alba. Na jednu stranu jsou muzikanti na základě tohoto faktu už zkušenými borci, na straně druhé je trochu divné, že se o nich příliš neví. Dosud svými deskami díru do světa neudělali, za zmínku stojí snad jen jejich účast na několika vyhlášených letních festivalech včetně Partysan a With Full Force. Do třetice to Facebreaker zkouší s albem „Infected“, které vychází u celkem aktivního labelu Cyclone Empire a už jen spoluprácí s Peterem Tägtgrenem na produkci na sebe přitahují více pozornosti než dosud. Důležitá je ale hudba a o té budou následující řádky.

 

Facebreaker se blíží svým pojetím death metalu starším Hypocrisy či pomalejším momentům Vomitory. Pokud se na toto album chystáte, tak očekávejte tupačky stejně jako střednětempé pochody a do toho nenápadně zakomponované melodické vyhrávky. Některé pasáže mají slušný motörheadovský odpich, ideální na headbanging, jiné zase oblaží zvrácené duše vychutnávající si pomalu se ploužící smrtonosný šik pochodujících mrtvol. Vybavte si neduh některých zombie hororů, v nichž v určitých scénách představují zombíci neškodné, pomalé a pomatené křehké skořápky ze zaprášené kůže a polorozpadlých kostí a v dalších záběrech jsou pak mrštní a odolní, až z toho mrazí. Facebreaker jakoby se tento prvek snažili promítnout do hudebního obsahu desky, a tak se místy sviští jako po namrzlé dálnici a místy je tempo klidné, byť zlověstné. Oproti nedotaženým filmovým scénářům je však tato proměnlivost ku prospěchu, dokonce mi tempově úspornější poloha Facebreaker vyhovuje trošku lépe, neboť atmosféra je v takových momentech hutnější a často se dostane i na nějakou tu temnou melodii (právě v tom slyším paralelu s již zmíněnými Vomitory).

 

 

Místy si posluchač určitě vzpomene na kouzelné začátky deathmetalové veličiny Death, která na svých prvních albech drtila sluchovody docela jinými prostředky, než na jaké jsme zvyklí z jejich pozdějších progresivních zářezů. Hned úvodní vál „Creeping Flesh“ si z ingrediencí použitých na albu „Scream Bloody Gore“ bere po hrstích a jsem si jist, že to těmto švédským chasníkům nebudete mít za zlé. Určitý hitový potenciál většiny skladeb vás spíš bude lákat k dalších poslechům a jestli vás v jejich průběhu budou bombardovat asociace na jiné známější tělesa, čert to vem. Deska dobře šlape a z hudby je cítit upřímný zápal a nadhled.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Štěpán Šimek / 27.1.14 11:45

Mně se recenze na Echoes zine líbí a velmi oceňuji, že dáváte prostor i kritice formální zvukové stránce alba. Nicméně dodnes jsem zcela nepobral tzv. fenomén Loudness war. Jakž takž ho registruji při remasterovaných vydání nějakých klasik 70./80. let, ale obecně si myslím, že problémem je spíše u vybraných žánrů. Kupříkladu "Halo of Blood" od COB má dle dr.loudness-war.info velmi špatné skóre, avšak při běžném poslechu jsem nic špatného nezaregistroval. Prostě metalová nahrávka by asi měla mít tento typ "přebuzeného" zvuku, avšak jedním dechem dodávám, že ten samý zvuk by se nehodil třeba pro nu jazz. Osobně ale Loudness war považuji spíše za marginální problém a při subjektivním poslechu ho nijak výrazně neregistruji (tedy pokud nějaké album není přebuzené už fest, hlavně ty různě tranceové či electro počiny typu Junkie XL, sice parádní muzika, ale na dlouhodobý poslech na sluchátkách nepoužitelná). Podotýkám, že hudbu poslouchám nejčastěji na špičkovém flac přehrávači Fiio X3 s relativně slušnými sluchátky Sennheiser HD 239. Pak Na věži Yamaha s vintage hi-fi regálovýma bednama z 90. let ho pak neregistruji prakticky vůbec.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky