Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Faceless Burial - At The Foothills Of Deliration

Faceless BurialAt The Foothills Of Deliration

Sorgh11.1.2023
Zdroj: Bandcamp, Mp3
Posloucháno na: PC, Samsung A3
VERDIKT: Pro milovníky páchnoucích delikates je od loňského října na pultech nové album australských veršotepců Faceless Burial.

At The Foothills Of Deliration je hudební hodokvas začínající rozněžnělým pohledem na obal desky, který je jedním slovem krásný. Stylová malůvka fantaskní krajiny je dílem Dana Seagravea, který bude notoricky známou personou hlavně u deathmetalových fanoušků. Jeho práce zdobí díla takových velikánů jako Morbid Angel, Gorguts, Dismember a spousty dalších. Těžko začít deathmetalovou desku lépe.

 

Faceless Burial jsou volbou pro ty, kteří to rádi za "bé". Jako v tom vtipu o ovečce, které dá bača na vybranou jak jí to má udělat. Kdo zná tak ví. Za bé, to znamená tvrdě, hrubě, bez něžností a sentimentu. Album je krásným příkladem konstrukčně složitějšího death metalu, který před nás staví jednu výzvu za druhou. Už při prvních skladatelských nástřelech muselo být jasné, že vznikne materiál, který má za cíl nabídnout posluchačům opulentní hostinu rozmanitých nápadů. Kdo do něj padne bez určitého respektu, jen těžko hledá cestu zpět, protože každá ze skladeb je plechovým zásobníkem motivů prolínajících se v měňavé hře rytmů. Je lehké ztratit jistý krok, ale zároveň lze zažít netušené pocity. Takhle vysoký podíl oktanů v kytarovém palivu se neobjevuje často. Nebo možná jo, ale v řadě případů jde o nezvládnuté sebevědomí a skladatelskou nabubřelost. Faceless Burial můžeme s klidem považovat za otrlé harcovníky, kteří přes složitost své tvorby mají stále všech pět pohromadě. Album má ucelený charakter a zdravě pošramocenou logiku, která je zábavným hlavolamem k luštění. Jeho hlavním jazykem jsou střídající se motivy, které málokdy dostanou čas se plně rozvinout. Ve frontě za nimi už čekají nadržení nástupci ochotní převést děj o kus dál. Jako každý kruh i tento se nakonec uzavírá, cirkulum se točí, ale jako na ruském kole je na něm spousta kabinek s různými pasažéry.

 

Z atmosféry plné skřípotů, kvílení a hrubého valchování čiší na sto honů škola Gorguts. Její vliv je víc na očích v pomalých partech, kde jsou riffy odsekávány jako prsty neposlušných mexických pašeráků a kde se kruté stisky pražců střídají ve zdánlivě nahodilém systému. Zdárně proběhnuté stupnice tam i zpět by udělaly radost každému učiteli hudby, nám dá trošku práce sledovat tuhle spartakiádu tónů. Ale při troše snahy asi každý dokáže prolomit houslový klíč a dostat se k jádru pudla. Oproti Gorguts máte pocit, že FB hrají u vás v obýváku. Zvukově jsou čitelnější, akustika je tlumená, bez ozvěn, poslechově je to poctivé a upřímné. Každý nápad dostane čas se projevit a není utlučen skrumáží zvuků. Velkým zážitkem je ponor do šifer bicího systému, kde kromě divokých přechodů a kopákové artilerie vynikají sebevědomé a oblíbené sypačky a taky "blackový" cinkot činelů, skoro jak od Gehenny. Poměrně nenápadným účinkujícím podílejícím se na hustotě desky je baskytara vokalisty Alexe. Jeho vábně zachrmlaný growling patří ke špičce žánru, ale na jeho nástroj musíme číhat jako na úhoře. Nepochybně má silný vliv na hustotu nahrávky, ale vysledovat nějakou výraznější linku není snadné. Když už se zadaří, zní to jako když zabručí nasraná domovnice u hovna na rohožce, ale to už se opět potápí zpět do "chaosu" brutality.

 

At The Foothills... je cesta správným směrem. Australané vhazují do ohně řádně kujnou rudu a čas ukáže, jak se ji podařilo zanechat dojem. V porovnání s jejich předchozími počiny jde o postupné cilezování projevu, které může skončit ještě větší slávou, ale také pádem do všech prdelí světa. Což bych jim nepřál, zatím je to super.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky