Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Fates Warning - FWX

Fates WarningFWX

Michal Z11.10.2013
Zdroj: MP3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Logický pokračovatel odkazu „Disconnected“. V přímém porovnání ho spatřuji méně povedené a překvapivé, byť se občas v hledání cesty zachází dále.

Jubilejní kulatá desítka v albovém katalogu Fates Warning dostala označení „FWX“. První osamocenou kooperaci má Matheos s Moorem ve spolku OSI za sebou a nastal čas se pustit do práce v domovské kapele. Ta se tentokráte obešla bez hostů a materiál nadrtila vlastními silami. Klapek se ujal Matheos, proškolen právě prací ve svém bočním působišti. Nebudu chodit kolem horké kaše, předchozí fantastické album „Disconnected“ ve mě zanechalo velká očekávání s obavami, že nebudou naplněna. Chyba lávky. „FWX“ je opět zase jinde, plynule jakoby nenápadně vychází z podrostů staršího kmene. Drží si naléhavost, potemnělou zlověstnost přicházející doby chladně uvažujících komputerů. Fates Warning na své desáté studiové nahrávce potvrzují svůj post mezi soubory, které jsou i po létech na scéně schopné dalšího růstu.

 

Matheos s nabytými zkušenostmi co se elektroniky týče, dokáže komponovat jinak, více organicky propojovat nesourodé prvky do logických fungujících celků, a to tak, že jejich časté užívání stane se člověku nepostradatelným. Ne že by na předchozím albu nebyla elektronika dobře zapracovaná, tady se to prostě děje přirozeněji a více do hloubky. Jsou základním stavebním kamenem většiny kompozic. „FWX“ musí plně uspokojit posluchače putujícího s Fates Warning od nepaměti a milujícího jejich evoluční linii. Znovu se prohlubuje zlověstně potemnělá, (ne)odlidštěná hudba. Procházka málo oblíbenými periferiemi a dávno zpustlými industriálními prostory, kde se prohání prach se zmarem v objetí a nadbytečná vlhkost s plísní na zhacených nadějích.

 

Snaha hrát komplexně a sevřeně jako celek se daří extrémně, nikdo neexhibuje, jak bývá v prog slujích typické. Umělci netlačí své ego do středu zájmu a sází aleje rozmanitosti, které posluchače vedou příběhem. O albu „FWX“ lze říci, že je více zaměřeno na běžné písně, nekonají se jako posledně žádné deseti a více minutové epické orgie. Vystavuje se spíše klidnější poloha, do níž je vloženo drahokamů, až sluch přechází. Poslechovosti alba nahrává i střídání typů skladeb. Modernistická, elektronikou vydlážděná úvodní „Left Here“ je klenotem progresivního metalu. Disharmonie, lámané rytmy, počítače, střídání nálad jako nezlomné vlnobití. Tady čas neznamená nic. Pozorní najdou jasné základy Iommiho hry, kořeny jsou jen jedny. Matheos pokračuje v tvrdosti nastolené předchůdcem. Nově Alder nechává svůj hlas prohánět zákoutími rozličných krabiček a na jeky z horních pater dává zapomenout.

 

Fates Warning zde i trochu popustili uzdu a dávají i vyloženě metalové úderky. Takže nic není jednoznačně označitelné a jisté. Proměnlivost a aprílovost skladeb je pro „FWX“příznačná. Odvaha, vlastně umění udělat ambietně elektronickou prog metalovou skladbu se nenosí běžně, navíc když výsledek zní tak dobře – „River Wide Ocean Deep“. Po dešti originality nemají Fates Warning problém bez narušení pozornosti přejít do krystalicky svěžích a nečekaně přívětivých ploch – „Another Perfect Day“ a následně se zlomit do tíživosti „Heal Me“, která má plochu rozlehlou, aby mohla vystoupat do závratných naléhavých výšin.

 

Album se převalí do druhé poloviny a nemá problém si zahalekat a užít si radostí života. Tekuté písky však vybudovaný život bez lítosti stahují do hlubin, aby mohla vykvést tíživá a zároveň lehká protikladná skladba, jež udává směr poslouchatelnosti, která koketuje s prog rockovými rámci. A to skládanka rozmanitosti pokračuje směle dál, byť se závěrem alba se strhující dojmy nacházejí obtížněji. Bohužel „FWX“ se stalo poklopem na albové tvorbě souboru. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky