Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Fates Warning - Night on Bröcken

Fates WarningNight on Bröcken

Michal Z13.9.2013
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Debut Fates Warning je nefalšovaným obrazem doby rodící se scény. Ukazuje na hordu kapel vylézající z metalového podhoubí, kterou inspirovala rostoucí NWOBHM. Vlna, z jejíhož vrcholu se na svém prkně rozjela smečka hladových mladých uskupení. Fates Warning byli u toho, ale ještě nemohli tušit, jaká bude jejich role ve vývoji progresivního metalu jako takového.

Přenesme se do doby, kdy heavy metal hýbal světem, black spolu s thrashem či power a speed metalem chystal tvrdou ofenzívu jak na našem kontinentu, tak i za Atlantikem. Ze zámořské rodící se scény první poloviny osmdesátých let vykvetlo zajímavé a bohaté květenství, z něhož jmenujme jen některé okvětní lístky - Dream Theater, Queensrÿche a třeba právě Fates Warning. Kapela, která pro metalový svět vykovala mnohé, ať už jde o přínos a vývoj jeho progresivní odnože, a navíc odkojila osobnosti, jako jsou kytarista Jim Matheos a vokalista John Arch. Kapela už deset let albově mlčí, ale zdá se, že v roce 2013 se hnuly ledy a kapela zapracuje na novince. Je tedy na čase prostudovat její předchozí štace. Stranou ponechám trivia a známé fakta, kdo nezná, bez problémů dohledá. Snad jen připomenu, že hudebníci z Fates Warning nejsou lenoši a činí se např. v OSI či Redemption.

 

Prvotina "Night In Bröcken" zrozená roku 1984, jest pevně zakořeněná a vzešlá z poctivého britského heavy metalu. Iron Maiden, Judas Priest, Saxon jsou hlavní předlohy, které Fates Warning uchopují a pokouší se je přetvářet vlastním power metalovým přístupem. Produkce alba je poplatná své době a sound linoucí se z drážek alba spadá do dobového průměru, avšak dnes, s ohledem na loudness war, je zvuk alba balzám pro znavenou duši současnou produkcí a raději sjíždím podobná stará alba než současné paskvily popírající technický pokrok. Prvotina přesto nemá dar být nadčasová a svěží do dnešních dní. V její krvi se pohybuje nadbytek krevních destiček převzatých z venčí, které vlastním molekulám zatím nedovolují hrát prim. Ihned po konzumaci prvních chodů je jasné, že se jedná o průměrnou nahrávku, mající minimální šanci dostat se do širšího povědomí. Placku tak potkává stejný osud jako ve stejném roce prvotinu Queensrÿche.

 

Skladbám vévodí dobová metalová klišé, která nemohou s odstupem času obstát a nedařilo se jim to příliš ani v době vzniku. Slušně zahraný power, vycházející z britského hevíku, byl v danou dobu v kurzu, přesto to nestačilo. Skladby navíc nemají snahu příliš se od sebe lišit a z první poloviny alba vytvářejí neurčitý val, lehce vystupující nad okolní krajinu. Arch duje svým vokálem do stratosfér, řekl bych spíše samoúčelně a hledá se. Podobně jsou na tom i instrumentalisté. Konglomerát britské NWOBHM je dominující, ničím přehlušitelný. Jedno plus je už na prvotině slyšet, a to silné kytarové plochy - sóla. Jejich netypičnost a zvláštnost začíná kapelu diferencovat od ostatních souputníků. Dalším náznakem je měnící se struktura skladeb, nyní ještě trochu těžkopádná. Každopádně materiál má dodnes velký heavy náboj, který stojí za vyslechnutí.

 

S odstupem a moudrem získaným poslechem pozdějších alb je možné jako vrchol debutu označit skladbu "Damnation", která svojí neskromnou rozmáchlostí předznamenává možnosti, kudy se tvorba Fates Warning může vyvíjet. Epický úvod skladby navozuje nálady do power metalového edenu a poprvé je ve stopovém množství k nalezení mírně progresí nasycený přístup. Mládenci se lehce odvazují od předpokladů a vizí vydavatelství a více se vnořují do pozice tvůrců vlastního jedinečného výrazu. Práce s atmosférou, dramatičnost, decentnější využívání hlasových výšek a další stopové prvky našeptávají vyšší ambice, než se jen svézt z tehdy sílící vlny heavy – power metalu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

-krusty- / 13.9.13 8:30odpovědět

Tak tohle vypadá na solidní seriál......:-) jen tak dál...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky