Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Psal se rok 1991. Rok, kdy se toho v hudebním světě tolik událo, rok, kdy vyšlo několik hudebních klenotů na všemožných stylových frontách, rok, který zastihuje Fates Warning připravené bojovat o posluchačský zájem s novým vybavením. Kapela vchází do ringu v plné formě s kvalitní výstrojí pojmenovanou "Parallels". Oděna do přebalu z pera Hugha Symeho (zpracoval i předchozí album), umělce, který si jméno vytesal na albech veličin typu Rush, Queensrÿche, Dream Theater a namátkově třeba Megadeth.

Zpět k hudbě. Dream Theater se teprve nadechovali, kolegové Queensrÿche excelovali svojí evolucí a právě k nim je nejlépe vhodné přirovnat další krok Fates Warning. Kapela prodělala vývoj k nové existenční kapitole a výrazu, tentokráte se hodně blížící tomu, co lze zaslechnout na albu "Empire" zmíněných souputníků. Nelze hovořit o kopii, na to vždy šli Fates Warning vlastní cestičkou, toliko odlišitelnou od konkurence.

Materiál na "Parallels" představuje již plně vyspělou stálici prog metalové scény, nově inklinující k rockově mainstreamovým vodám, které začínají postupně nahrazovat dřívější metalovou stránku věci. Hudebníci nesázejí na krkolomné lámavé postupy, ale s lehkostí sobě vlastní prezentují uvolněnou hudbu, u které je na prvním místě atmosféra a požitek, nikoliv technické předvádění se. Zmíněná vyspělost se odráží v převažujícím klidném tempu nahrávky, které může na letmý poslech odradit nesoustředěného posluchače, nebo působit nezajímavě. Při položení se dovnitř dochází ke splynutí a souznění progresu lačného fanouška s na první pohled jednoduchými a přívětivými skladbami.

Přes zmíněnou podobnost s "Empire" Fates Warning stále budují vlastní atmosféru, s níž jsou na míle vzdáleni se zaměnitelností s davem. Od prvních taktů je markantní kus cesty, který tvůrci za dva roky dokázali zdolat, směrem k umělecké svobodě a neopakování se. Neohlížení se na potřeby a možné ztráty v řadách fanoušků, přináší příznivcům pokroku a vývoje orgastické vrcholné požitky všeho druhu. Stupňování nálad a jejich malování na stěny uváženými tahy štětců jsou hodny zvýšeného zájmu.

Přestože "Parallels" nezní nijak prvoplánově, dokáže ze své temnější slupky vystřelit i několik vyloženě hitových momentů, které působí velmi sympaticky, nikoliv zaprodaně. Jednoznačný zakořeněný postoj na straně dobrého vkusu se odráží i v neomalené odvaze komponovat dlouhé balady, které patří do zlatého fondu pomalých skladeb. I v této disciplíně se nabízí srovnání se souputníky Queensrÿche. Dramatičnost i procítěnost jdou bok po boku jako harmonický lidský pár strastmi života. Kladně hodnotím na první pohled jakoby nenápadnou hru všech zúčastněných a Alderovo opuštění obory nesnesitelného jeku a opakované zcivilnění jeho projevu, který je i tak dosti bohatý na všemožné odstíny. Přes výše zmíněné klady musím ve snaze o nestrannost zavadit o klesající úroveň konce alba. Poslední tři skladby už nedokáží udržet vysoký standard a jsou stínem, který nedovolil vyklíčit excelentnímu kompletu.