Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Fauna - Ochre & Ash

FaunaOchre & Ash

Monachos9.12.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: pc / mobil
VERDIKT: Kmotři cascadian black metalu v životní formě vyprávějí mysteriózní příběh z temných hlubin lidské prehistorie plný zoufalství, vytržení i vzdoru. Rituál atavismu a zuřivosti, kde se snoubí black metal s ritual ambientem.

Po třinácti letech se probudili z hibernace blackmetaloví animisté Fauna, kteří jsou v rámci subžánru cascadian black metal něco jako Mayhem pro norský (evropský) black metal. Nebude od věci připomenout si alespoň ve zkratce historii tvz. cascadian black metalu, u jehož zrodu stály právě Fauna z Olympie (hlavní město státu Washington). Zrod žánru předznamenala kapela Threnos, která roku 2004 vydala demo By Blood and By Earth. Krátce poté se sice rozpadli, ale dva bývalí členové Threnos založili kapely Fauna a Echtra, jejichž debutová alba lze považovat za základní kameny cascadian BM. Co je pro Faunu a jejich následovníky typické, jsou dlouhé, rozvláčné a poměrně minimalistické skladby s ambientními a akustickými/folkovými prvky. Důležitá jména, která formovala tvář cascadian BM, jsou kromě Fauna především Ash Borer, Alda, Fell Voices či Velnias. A samozřejmě nesmíme opomenout „superstars“ cascadian BM Wolves in the Throne Room. Konec znalostního okénka okénka.


Co nám to tedy po tolika letech navařilo duo Fauna? Kdo slyšel jejich předchozí alba, nebude šokován, i když určitý vývoj v jejich tvorbě nastal. Celé album je koncipováno jako šamanistická cesta do podsvětí, proces rituální smrti, přechodu neznámými říšemi a znovuzrození do nové formy. Témata se točí kolem návratu k primitivní, archaické spiritualitě a k době lovců a sběračů, kde hranice mezi člověkem a zvířetem byla tenká. Název Ochre & Ash odkazuje na hlavní složky, které používali pravěcí lidé k malování v jeskyních – viz otisky rukou v Cueva de las Manos („Jeskyně rukou“), které jsou na obalu alba. Tip na trip: zmíněná jeskyně se nachází v Argentině, kde nejstarší ruce obtlačené na skále pocházejí z období kolem 7300 př. n. l.

 

Fauna


Přestože Ochre & Ash na první pohled vypadá jako běžné album se šesti skladbami, ve skutečnosti je koncipováno jako jeden celek, který je rozdělen na tři „písně“, které jsou přeloženy mezihrami. Album začíná ambientní věcí A Conjuring, která nás má naladit a připravit na to, co bude následovat. Je to začátek jeskynního rituálu – iniciace šamana – exkurze do doby, kdy čas nebyl časem. V doprovodu šepotu, křiku i nářku živých i mrtvých členů kmene a rituálního bubnování se šaman vydává na svou pouť do neznáma. Následuje Nature & Madness, kde nás z transu, který navodila předchozí skladba, probudí primitivní divoké bicí a konečně se ke slovu dostávají i elektrické kytary. Zní to jako animistické BM techno, do toho exaltovaný blackový zpěv připomínající výkřiky iniciovaného šamana. Skladba (ostatně ne jen tato) obsahuje také pomalejší pasáže, které bych žánrově zařadil jako blackened sludge. 


Třetí skladba Femoral Sun je démonickým intermezzem, psychedelickým rituálním ambientem, který navzdory absenci black metalu nepřináší klid či čas na rozjímání, ale spíše dramatickou disharmonii. Ve čtvrté skladbě se ocitáme v Labyrinths. Zádumčivý rozjezd v dark (neo)folkovém duchu, postupně se něco neuchopitelného a mysteriózního transformuje na něco hluboce existenciálního s hořkou pachutí zoufalství. Šaman bloudí v obludném kamenném labyrintu. Hudebně se jedná o hypnotické sludge bahno (místy slyším ozvěny Neurosis) s intenzivním blackovým vyvrcholením. Poslední ambientní skladbou je Mockery. Spolu se šamanem se ocitáme v podsvětí/v bezvědomí. Na hrobě šamana zavíjí a štěkají pekelné psi a hyeny, které duši šamana trhají na kusy. Skladba končí pohřebním pochodem, který tvoří zádumčivé vybrnkávání na kytaře na ambientním pozadí.


A je zde závěr alba i šamanské epopeje. Eternal Return je zhudebněním zmrtvýchvstání, ceremonie znovuzrození. Na štědré 23-minutové ploše skladby se pomalu ale neúprosně rozvíjejí (i opakují) sludge core motivy s náznaky temného post-rocku a celé to rámcuje black metalové kvílení. Nálady jsou dramaticky pompézní, ale také zběsilé a divoké. Skladbu přivádí do finále mystický sborový zpěv, který je oslavou nového začátku, který ovšem v sobě nese zárodek neodvratného rozkladu a zániku. Kontemplativní chorál se bez varování mění v ničivý blackmetalový vulkán. V krvi a bolesti se rodí nový život. Podstata světa je stejná, mění se jen formy. A kolo všehomíru se neustále otáčí ve spirále času...

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky