Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Fauna - Ochre & Ash

FaunaOchre & Ash

Monachos9.12.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: pc / mobil
VERDIKT: Kmotři cascadian black metalu v životní formě vyprávějí mysteriózní příběh z temných hlubin lidské prehistorie plný zoufalství, vytržení i vzdoru. Rituál atavismu a zuřivosti, kde se snoubí black metal s ritual ambientem.

Po třinácti letech se probudili z hibernace blackmetaloví animisté Fauna, kteří jsou v rámci subžánru cascadian black metal něco jako Mayhem pro norský (evropský) black metal. Nebude od věci připomenout si alespoň ve zkratce historii tvz. cascadian black metalu, u jehož zrodu stály právě Fauna z Olympie (hlavní město státu Washington). Zrod žánru předznamenala kapela Threnos, která roku 2004 vydala demo By Blood and By Earth. Krátce poté se sice rozpadli, ale dva bývalí členové Threnos založili kapely Fauna a Echtra, jejichž debutová alba lze považovat za základní kameny cascadian BM. Co je pro Faunu a jejich následovníky typické, jsou dlouhé, rozvláčné a poměrně minimalistické skladby s ambientními a akustickými/folkovými prvky. Důležitá jména, která formovala tvář cascadian BM, jsou kromě Fauna především Ash Borer, Alda, Fell Voices či Velnias. A samozřejmě nesmíme opomenout „superstars“ cascadian BM Wolves in the Throne Room. Konec znalostního okénka okénka.


Co nám to tedy po tolika letech navařilo duo Fauna? Kdo slyšel jejich předchozí alba, nebude šokován, i když určitý vývoj v jejich tvorbě nastal. Celé album je koncipováno jako šamanistická cesta do podsvětí, proces rituální smrti, přechodu neznámými říšemi a znovuzrození do nové formy. Témata se točí kolem návratu k primitivní, archaické spiritualitě a k době lovců a sběračů, kde hranice mezi člověkem a zvířetem byla tenká. Název Ochre & Ash odkazuje na hlavní složky, které používali pravěcí lidé k malování v jeskyních – viz otisky rukou v Cueva de las Manos („Jeskyně rukou“), které jsou na obalu alba. Tip na trip: zmíněná jeskyně se nachází v Argentině, kde nejstarší ruce obtlačené na skále pocházejí z období kolem 7300 př. n. l.

 

Fauna


Přestože Ochre & Ash na první pohled vypadá jako běžné album se šesti skladbami, ve skutečnosti je koncipováno jako jeden celek, který je rozdělen na tři „písně“, které jsou přeloženy mezihrami. Album začíná ambientní věcí A Conjuring, která nás má naladit a připravit na to, co bude následovat. Je to začátek jeskynního rituálu – iniciace šamana – exkurze do doby, kdy čas nebyl časem. V doprovodu šepotu, křiku i nářku živých i mrtvých členů kmene a rituálního bubnování se šaman vydává na svou pouť do neznáma. Následuje Nature & Madness, kde nás z transu, který navodila předchozí skladba, probudí primitivní divoké bicí a konečně se ke slovu dostávají i elektrické kytary. Zní to jako animistické BM techno, do toho exaltovaný blackový zpěv připomínající výkřiky iniciovaného šamana. Skladba (ostatně ne jen tato) obsahuje také pomalejší pasáže, které bych žánrově zařadil jako blackened sludge. 


Třetí skladba Femoral Sun je démonickým intermezzem, psychedelickým rituálním ambientem, který navzdory absenci black metalu nepřináší klid či čas na rozjímání, ale spíše dramatickou disharmonii. Ve čtvrté skladbě se ocitáme v Labyrinths. Zádumčivý rozjezd v dark (neo)folkovém duchu, postupně se něco neuchopitelného a mysteriózního transformuje na něco hluboce existenciálního s hořkou pachutí zoufalství. Šaman bloudí v obludném kamenném labyrintu. Hudebně se jedná o hypnotické sludge bahno (místy slyším ozvěny Neurosis) s intenzivním blackovým vyvrcholením. Poslední ambientní skladbou je Mockery. Spolu se šamanem se ocitáme v podsvětí/v bezvědomí. Na hrobě šamana zavíjí a štěkají pekelné psi a hyeny, které duši šamana trhají na kusy. Skladba končí pohřebním pochodem, který tvoří zádumčivé vybrnkávání na kytaře na ambientním pozadí.


A je zde závěr alba i šamanské epopeje. Eternal Return je zhudebněním zmrtvýchvstání, ceremonie znovuzrození. Na štědré 23-minutové ploše skladby se pomalu ale neúprosně rozvíjejí (i opakují) sludge core motivy s náznaky temného post-rocku a celé to rámcuje black metalové kvílení. Nálady jsou dramaticky pompézní, ale také zběsilé a divoké. Skladbu přivádí do finále mystický sborový zpěv, který je oslavou nového začátku, který ovšem v sobě nese zárodek neodvratného rozkladu a zániku. Kontemplativní chorál se bez varování mění v ničivý blackmetalový vulkán. V krvi a bolesti se rodí nový život. Podstata světa je stejná, mění se jen formy. A kolo všehomíru se neustále otáčí ve spirále času...

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky