Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Album „...And Still We Suffer“ vyšlo v roce 2009 jako reedice alba, které bylo původně vydáno vlastním nákladem v roce 1996, americkou neznámou Faustus. Thrash muzika byla má kojná, ta mě přivedla na „správnou cestu“ a s ní jsem začínal. Hudební scéna je tajuplná bažina, jelikož odtajňuje jména part, která jsou mi neznámá. To se týká i Faustus z amerického Seattlu, kdež povstali z místního bohatého podhoubí, v době, kdy se moci ujímal grunge. Seattle dal světové hrubozrnné hudbě hodně jmen, budou do tohoto výčtu patřit i tito neznámí?

Vhodnější by byla jiná otázka. Proč toto CD a Faustus samotní zapadli? Je zde několik dílčích drtivých faktorů. Vylézt v roce 1996 s tak ohraným thrash materiálem, kdy scéna jasně patřila grunge vlně, byla smrtelná kombinace. Klasické podání thrashe, které je blízké Faustus, už před nimi několik stovek spolků drtilo s různým úspěchem, ale hlavně o dekádu dříve. Navíc pokus Faustus o technický thrash vyznívá jako nesmělé krůčky nemluvněte. Drží se osvědčených starých postupů, čitelnost skladeb je pro běžného thrashera samozřejmá. Přitom některé náznaky jsou optimistické. „They Walk Among Us“ hned zkraje zasekne své drápy do uší. Netlačí se na pilu, nejde o agresivní řezavý thrash, ale o jeho dospělejší formu, jakou se třeba prezentovali britští Xentrix. Dominuje střední důrazné tempo, kolem kterého se Faustus pokouší vystavit zajímavou strukturu. Vokální linka je velmi špatná a otvíráku alba moc neprospívá.

„Erosion“ ukazuje rychlejší tvář a také vhodnější rejstřík zpěváka, který se netlačí tam, kam nepatří. Hlavní plus skladby jsou však výstavní kytarová sóla, která jsou skutečně chutná a nejsou trnem v oku. Rytmika se drží vyšších standardů své doby, basa je náramně slyšet, její zvonivý zvuk připomíná D.R.I. Epičtější výpravné polohy nalézám v „Numb“, bohužel opět skladbu sráží zpěv. Rytmika škube chytrými tahy, kytara čaruje a místy cituje rejstříky Annihilator, podobně jako vokální linka. 

V páté skladbě čeká na vaše uši velký skok do hlubokého otvoru. „The Hell We Make“ – zvuk od této skladby je naprosto odlišný od předchozího slušného, hutného, dobového, stylového pláště. Jako by se nahrávalo jinde, nebo nebyl provedený master, či co. Zvuk se stane rozplizlým, nečitelným a zůstane tak do konce skladeb z původního vydání. Nemohu soudit, jestli takto postižená byla i původní verze, ale toto opravdu není hodnotné a vrhá Faustus do garážové jakosti. Ne, toto si naše uši opravdu nezaslouží. Navíc jednotlivé flákoty už nemají šťávu, nic nepřinášejí a jen citují sebe sama. Kompoziční vyzrálost nebo nápad těmto skladbám schází existenciálně. Thrash staromilcům doporučuji k namátkovému poslechu jen první čtyři skladby alba.

Co se týče bonusových live skladeb, jsem zklamán na celé čáře. Zvukový záznam nekvalitní, live atmosféru aby člověk pohledal. Natáčelo se v prázdném klubu rozměru ložnice, nebo na začátku festivalu, kdy byli všichni draví fans ještě před branami? Co musí ovšem každého nasrat je praskající zvuk v „The Hell We Make“. Tento nešvar nejsem s to pochopit, zvláště v dnešní době. Humus. Kvůli patině? Do háje, když se něco reedituje, tak tomu trochu vylepším zvuk. Lupající amplitudu na PC vymaže každý břídil. V případě mnohých reedic jsou dnešní nakupovači CD zahrnuti luxusem a jistou kvalitní výpravností (nemluvím o ořezaném zvuku) znovu vydávaných alb, aby byli donuceni tahat kačky na pult. Případně jsou oblaženi skutečně hodnotným bonusovým materiálem. Nic takového se zde nekoná. Booklet je bohužel hodně chabý. Ne, nic horšího jsem dlouho nepotkal. První 4 skladby na albu jsou slušné, nejeden pamětník uroní slzu, zbytek CD klidně vynechejte. CD beru jako dobový dokument a bídu regionálního významu.