Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Fen - Dustwalker

FenDustwalker

Victimer12.2.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Širší spektrum barev a odvaha se rozvíjet, představuje FEN častěji v odlišných, než těch již objevených polohách. Princip této desky spočívá v pokrouceném zvolání "kupředu, zpátky jen krok". Doposud nejdospělejší album FEN.

Musím přiznat, že tohoto alba jsem se docela obával. Nejen budoucích možností a verzí, jakými by se na něm FEN mohli hodlat ubírat, ale především toho, zda se kapele podaří udržet svou typickou identitu, kterou si předchozími dvěma deskami stačili vytvořit. Nastal totiž čas se někam výrazněji posunout a přitom za sebou nezamést stopy, natož utéct od rozdělané práce a rezignovat na kořeny. Nechtěl jsem slyšet FEN hledající a těžkopádně našlapující po územích, kde si nejsou dvakrát jistí, ale nechtěl jsem ani FEN zpátečnické a opakující se. Na první pohled to tedy vypadá, že jsem toho chtěl příliš. Ovšem o nic jiného, jako o nastolení jisté rovnováhy na bázi logického posunu a vývoje coby muzikantů, jsem nehledal. Ostatně, atmosférická hudba Angličanů k takovým otázkám vyloženě vybízí.

 

Minulost vlála ve znamení black metalových kaskád a shoegaze posmutnělé romantiky (The Malediction Fields), která uměla okouzlit, ale také zanechat dojem nedospělosti a někdy až (především vokální) nesouhry. Pokračování (Epoch) sebou přineslo, více než cokoli jiného, upěvnění nastoupené cesty, více ve směru celkového zmírnění a přesvědčivějšího kroku do smířlivějších vod. V obou položkách si FEN udržovali typickou tajemnou auru, která zastřešovala příběhy vtažené do specifického anglického kraje, plného mokřadů a neprostupných bažin. Novinka v tomto ohledu na zmíněná místa už tolik nepoukazuje, spíš se s nimi definitivně sžila, než aby je okatě připomínala, přičemž se ubírá jiným směrem a skutečně se chce usadit v odlišném, pro kapelu ne tolik typickém, působišti. FEN se odhodlali vnést do své tvorby progresivnější prvky jich samotných, což kapele dovoluje rozevřenější polohu, ve které ještě přibylo volnějších pasáží, jež se dají stále titulovat nálepkou shoegaze, ale nepůsobí zdaleka tak prvoplánově jako v minulosti. Otevřeli svou hudbu novým možnostem a vlivům, přitom všem ale zachovali původní pravidlo střídání zatěžkaných a atmosférištějších pasáží, které se výrazně nezměnilo. Změnil se jen styl jakým k tomu všemu dochází. Tím, že je album zprvu poměrně složité na pochopení a docela dlouho brání k sjednocení hlavních myšlenek, zároveň nabízí postupné odkrývání ze svých krás. A ty přicházejí. Kolekci "Dustwalker" nelze upřít jedno, a tím je ona rovnováha, ve kterou jsem hned na začátku doufal. Jsem spokojený.

 http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/fen%20dust.jpg

 

Agresivní, až neomaleně působící úvod v podobě "Consequence", rychle zkrotí trojice následujících skladeb, které se upínají ke klidnější a podstatně atmosféričtější čistotě (také zvuk zní najednou jinak, průzračněji). Na tomto místě je třeba zmínit klenot alba, jenž spatřuji ve třetí písni "Spectre", kdy samotné nazvání této věcičky písní mluví za vše. Snově působící, neuvěřitelně křehká záležitost, ukazující posun FEN z prostých shoegaze vybrnkávaček do mnohem malebnějších tvarů. Ideální ukázka zavrhnutí závanu stagnace. Od skladby "Wolf Sun" se pak poloha alba lomí ke splynutí obou specifik FEN, tedy těm ostře metalovým, i rockově poklidným. Svojí délkou jde závěr alba výpravnosti a proměnám nálad vedoucím k té konečné, vyloženě naproti. The Watcher navíc zlepšil svůj špatný čistý zpěv do té míry, že zazní falešně jen v jednom bodě (Wolf Sun), což je samo o sobě také výhrou. Naivní chyby z dřívějška se dnes neopakují. Přímo bych řekl, že by se člověk musel hodně nadřít, aby nějaké vůbec našel. Jestli ale tohle všechno FEN stačí na působnost v první lize atmosférického rock/metalu, si netroufnu odpovědět. Spíš ještě ne, ale hezky se vybarvují...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 12.2.13 10:46odpovědět

To já se do té desky nějak nemůžu dostat, Epoch mě bavilo a baví víc. V klidnějších pasážím mi to zavání Alcest, i když podstatně víc mi tohle vrtá hlavou u novinky De Arma. Spíš jsem zvědav, jak album bude znít naživo v Ostravě.

Bodin / 12.2.13 9:30odpovědět

Fen opět vydali album, do kterého není snadno se ponořit. I na tuto desku si posluchač musí udělat pohodlí a klid, aby slyšel skryté krásy, silné nálady a melodie, které teprve s vícero poslechy vystupují na povrch. Nádherné album.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky