Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Z města čnícího nad řekou Temží přivítejme další velkou naději letošní úrody alb, mladé a natěšené zasmušilce Fen. Nedlouho žijící grupka vybavená zatím jen jedním skromným EP až letos v lednu dospěla k prvnímu velké nahrávce, kterou pojmenovala "The Malediction Fields". Formulovat směr jakým se Fen rozhodli jít není zas tak složité, i když na jednoslovné vyjádření to nebude. V jejich emočně rozpínavé muzice lze vycházet ze základů atmosférického black metalu, který je podporován (post) rockovými elementy, hrstkou shoegaze, nebo jej lze obecně nazvat rozvinutým melancholickým kovem. Fen nezvolili přímou cestu napříč těmito žánry, na to je jejich původní black metalový kámen příliš pevný, ale sympaticky jej dokáží rozkývat a nenechají strnulým.

Je přirozené pokud Fen připraví největší potěšení příznivcům Agalloch, Wolves In The Throne Room či například Austere, protože právě tyto kapely patří mezi (nad)stylové příbuzenstvo Britů. Zadoomaná poloha "The Malediction Fields" je plná melancholických dostaveníček s jednoznačným přírodním vyzněním, blackových výjezdů či zamyšleně rockového tepání na tklivou notu. Za zajímavě pořešeným logem a ztmaveným výjevem krajiny hledejme pokus o variabilní a vícevrstvé fragmenty, které prochází neustálým vývojem, vzájemným prolínáním a vše přitom nezklouzává za rámec přemíry snahy. Materiál tak nepůsobí zbytečně rozmělňujícím dojmem a drží docela pohromadě. A to je chvalitebné. Těmito zbraněmi se tedy Fen pokouší zaútočit na lačné ucho posluchačovo. Jak se sluší a patří, neponechejme nic náhodě a směle se nadechněme k hlubšímu bádání.

Nedá se nic dělat, ale rázem se vyrojí pár mínusových připomínek. Vzhledem ke krátkodobé existenci se Fen hned napoprvé nepodaří dojmout všechny mystiky, ani se nevyvarují naivních chyb, ale to je pochopitelné. Ač se snaží mluvit vlastní řečí s grácií, srovnáním se zkušenějšími se nevyhnou. Osobně bych hledal ve způsobu podání "feních" vzplanutí jistou podobnost s Agalloch a to hned na více místech. Ale tomuto nešvaru se nevyhne téměř žádná začínající kapela. Kdo v tomto ohledu čekal od Fen něco víc, bude možná zklamán, ale taková je prostě realita. "The Malediction Fields" je odrazovým můstkem věcí příštích, debutem s ambicí, ne přelomovým dílem měnícím obyčeje. Fen se touto deskou, vážně dobrou deskou, zatím jen skromně řadí do proudu zajímavých kapel podobného ražení.

Album i přes svou předvídatelnou trasu odkrývá některá půvabná zákoutí a díky nim se poutník po prokletých polích většinu cesty nenudí. Dopřeje mu množství zapamatovatelných míst, které však nejsou objeveny během první cesty, ale až s důslednými návraty a popravdě - trochu to bolí. Přesto se tu odvážně bijí o své místo. Ať už na slunci nebo v mlze. Námitka o víceposlechovém a tudíž věrohodnějším prožitku zde ale příliš neplatí. Atmosféra alba se nakonec ukáže být uhrančivou, dostat se pod kůži, ale stojí to mnoho přemáhání. Ano, je tu prostě jistá absence těch pravých spouštěcích mechanismů k dotvoření všeobecného blaha a soužití s nastavením alba. Je tu jistá těžkopádnost a neúplnost. Je tu dokonce až alarmující zkušenost s falešným čistým vokálem, který je opravdu zlý. Ale stále je v moci "The Malediction Fields" se nad to všechno přenést a vzít si z něj jen to lepší. I přes mírné stranění. Ve spolku Fen se ještě můžou dít zajímavé věci.