Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Francie a black metal je spojení, které samo o sobě už dává tušit směr výsledku. Ferriterium však tyto předpoklady splňuje jen z části. Píšu v jednotném čísle, protože kapela/projekt Ferriterium skrývá pouze jednoho člena, kterým je nějaký Raido (nikoliv Radio). Pravda, pozval si pár hostů, ale obecně jde o jednočlenné těleso. To zosnoval v roce 2010, od kterého data se pod tímto logem vymalovalo jedno demo a celkem už tři řadové desky. Ta poslední je letošní a nese jméno Calvaire (po našem kalvárie).

O zajímavou obálku se postarala dívčina jménem Sophie Turbé, která však vystupuje pod uměleckým jménem Sözo Tozö (žerty kolem hraběte Teleke z Tölökö nechme prosím stranou). Jejím šikovným uměním otiskujícím se skrze štětec na plátno vzniklo již několik pozoruhodných děl, které mohou v blackmetalovém světě náležitě rezonovat. Tak trochu mi to připomíná práce Vama Marga, ale čistě jen na teoretické úrovni a také z důvodu popíchnutí k nějaké diskuzi a hloubání. Nějaké další obrázky si můžete prohlédnout třeba tady.

Čtveřice skladeb sama o sobě dává tušit, že půjde o rozmáchlejší kompozice a je tomu skutečně tak. Okolo deseti minut se motající stopáž však dokáže rozprostřít adekvátní náladu a udržet tlukot srdce ve správné frekvenci. Tenhle black metal totiž není vyloženě hlubinným bádáním v neprozkoumaných končinách vesmíru, ani se nezabývá výrazněji okultní stránkou vlastní podstaty. Naopak, tahle paráda je docela melodická a když říkám melodická, tak nemyslím hned bujaré veselosti vhodné k vyhození si kopýtka. Sice věřím, že nějaké to strkání a ladné hlazení lokty by v případném koncertě mohlo proběhnout, ale v konečném důsledku je to jen barevnější hra na kytaru. A to je stěžejní věc celé desky – kytara. Ta to tady táhne a já si užívám ty svižné výpady a neúnavné prsty, které se nenechavě mazlí se strunami. Mohl bych trochu podsunout Misthyrming.

Z obecné roviny vzato tohle není nijak převratná nahrávka. Nemá konkrétní výrazný prvek, který by se uchytil v paměti po jejím dohrání. Je to čistokrevná plejáda black metalu toho nejklasičtějšího zrna. Melodické linky, dusivý lomoz bicích a neúnavné tempo – to jsou hlavní atributy desky. Nic víc, nic míň. Může (a určitě to tak i je) se zdát, že deska je vlastně naprosto obyčejná, snad i nezajímavá a tím pádem nepozoruhodná. Takovému zdání rozumím a pochopím jej, když ho někdo přijme za své. Ovšem bylo by mi vcelku líto neocenit veskrze zanícený pohled na dané umění a jeho přednes vyvedený v nádherných konturách by rovněž neměl zůstat bez patřičného potlesku. Třebaže jde o syrovou podstatu, třebaže všechny ty noty už zahrálo tisíce lidí, pořád jde o silnou energii, která se z téhle nahrávky skvěle valí a řádně nabíjí. Ta atmosféra je jednoduše všeříkající.

A to je prosím všechno. Holý fakt – holý black. A to nemyslím nijak urážlivě. Tahle podoba mi stále voní jako… (v dnešní připosrané době mi nenapadá žádné vhodné necudné přirovnání) …připravená pro mlsný jazyk. Prostě všechno sedí, jak má a není potřeba si lámat hlavu nad tím, kdo je viníkem. Sednout, pustit, užívat, prostoupit a pak snad i odejít.