Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Naše důvěra v sebe sama se ztratila. Všechno, co jsme kdy znali, bude vymazáno.

Feversea je norská post metalová kapela, která v květnu debutovala albem Man Under Erasure. Pojednává o pozici člověka, který je pořád nenahraditelný, ale přitom velmi chybující tvor, jehož činy jej nadále nepředurčují k jedinečnosti. Zůstaly jen poslední zbytky nadějí... Země původu hraje ve znění Feversea podstatnou roli, i když možná jinak, než by šlo očekávat. Primární je temnota, blátivá a studená. Místy až obřadní. Drží se desky pevně a neuhne. Toho světla prostě na Man Under Erasure příliš nenajdeme. Ale najdeme tam spoustu jiných věcí a vjemů, protože temnota Feversea je hezky prorostlá a proměnlivá.

Jako třeba nahromaděný vztek, který skučí skrze všechny emoce ven. Emoce a chuť je melodicky povznést jsou stejně důležité, jako destrukce a chrlící se lavina negativních vibrací. Ve Feversea koluje kus blackmetalových procesů, ale taky hardcore a třeba i malá podzimní shoegaze nálada. Man Under Pressure bych popsal jako drtivou melancholii. Chvíli milou a přítulnou, aby tahle pozitiva smázla hrubá síla a podzemí rituálu. Načernalý, zle bodající post metal. Se svými zvláštnostmi, protože brát Feversea jako typickou post metalovou kapelu by bylo špatným odhadem. Tady je to poselství obšírnější.

Není úplně snadné vše pobírat na prvních pár poslechů, což je vzhledem ke skryté atraktivitě materiálu dobré znamení. Je dobré a nutné se vracet, nevykašlat se na to a nechat se vtáhnout. Stojí to trochu síly a odmítání, ale zase nejde o něco, co by nešlo prolomit. Definice post metalu může obsáhnout docela hodně, i když většina kapel inklinuje k typickému soundu i projevu. A to už kolikrát nechcete... Do těchto řad ovšem Feversea nepatří. Vůbec mám radost z nahrávek, když na to daný interpret umí nahlédnout po svém a nenásleduje lajny a dané schéma. Za poslední týdny mě napadají třeba domácí Elbe. Feversea pak jen potvrdí chuť dát tomu co možná největší kus sebe.

Slyším studenou severskou krásu udusanou nízkými mraky. Ta melancholie dostává na Man Under Erasure vážně dost zabrat. Ale pojďme na fakta. Důležitým faktorem ve Feversea je ženský vokál, který zde má na svědomí sympatická divoženka Ada Lønne Emberland. Její rozsah je slušný. Chvíli se potácí po blátivých stezkách, aby přepnula do polohy srdečné vypravěčky a potom se úplně zbláznila. Lezla jeskyněmi, zaklínala, byla vzteky bez sebe a pak dokonce blackově sípala. V těch konejšivých místech zní, jako byste na kraji lesa potkali tu milou dámu z Lumsk, která vás ale v dalších pár minutách podřeže. A právě takto vnímám celé album. Nechcete se úplně kamarádit s někým, kdo nejde přečíst. S někým, kdo vám může ublížit, když to nečekáte. Je třeba si hlídat záda, protože tahle hudba umí být zlá. Má to v sobě.

Feversea dali svému debutu zvláštní, na první dojem ne úplně sedící kabátek. Ano, je post metalový, ale na mnoha místech rozpáraný a když se nosí delší dobu, začnete si zvykat a v jeden moment si uvědomíte, že vám sluší. Man Under Erasure není pěkná deska. Je to negativní energie vylitá do severské krajiny a tahle parta se cítila dost hbitá na to, aby ji posbírala a uměla rozložit do rozumné délky jednoho alba. To není ranou mezi oči, ale výživným společníkem, u kterého se nenudíte, i když možná někdy trochu narážíte. Takové už první desky jsou.